Když jsem vzpomínala na Nicka, bylo by nespravedlivé opomenout ostatní psy, respektivě feny. První fena byla Kora, Korinka, Korálek. Rozhodla jsem se Nickovi pořídit partnerku a kamarádku a tak jsem s pomocí poradce chovu vybrala Korinku. Poprvé jsem ji spatřila, kterak se snaží zadávit svého většího bratříčka. Pejsek vrčel a mával tlapičkami ve vzduchu, ale Kora byla sice drobnější, ale energičtější. Tohle štěně, kterému bylo jen pár dní přes 6 týdnů a připomínalo spíše dlouhonohou krysu, než fenečku, jsem přivezla hrdému vládci nad všemi čtvernožci v okolí. Nejprve ji se zájmem očichal, pak si znechuceně odfrkl a přestal si ji všímat. Dlouho odolával Korininým snahám o hru. I první přiblížení se pokazilo. Korinka byla krátce odstavena a pokusila se zjistit, zda by se nedalo od toho pejska taky napít. Jenže to, co měl pod břichem nebyl mléčný bar a Nick považoval omyl štěněte za smrtelnou urážku. Jeho chuť ke sblížení byla dlouho na bodu mrazu. Doma na ni vrčel, jen se přiblížila na 2 metry. Po měsíci jsem je pozorovala na zahradě. Kora byla neúnavná. Pořád ho vyzývala ke hře a on se nejprve neochotně, potom čím dál nadšeněji ke hře nechával zlákat. Celý život pak byli nerozlučná dvojka.

Nick byl svaly, Kora mozek smečky. Říkali jsme jí psí profesor. Velmi záhy se naučila otvírat dveře. Zanedlouho přesně rozlišovala, jakou námahu má kterým dveřím věnovat. Ty, co se otvíraly ven jí nestály ani za pohled. Mezi řečí vyskočila, zmáčkla kliku a jedním pohybem byla venku. Na otvírání dovnitř měla jiný systém. Jednou tlapou se opřela o futro, druhou zmáčkla kliku a současně přitáhla k sobě. Každé dveře dokázala otevřít. Nikdy se nespletla ve směru otvírání Když jsme si pořídili domek a vyklízeli půdu, byla její oblíbenou zábavou kontrola temných koutů. Jak špinavá odtud vylézala si lze představit. Protože na půdu byly dveře, které se otvíraly na kliku a nešly zamknout, nebylo možné Korině v průzkumech zabránit. Zkusili jsme pevně zapřít kliku latí. Spokojeně jsme odešli do práce a při návratu nás vítala příslušně špinavá čubizna. Vzájemně jsme se obviňovali, kdo zapomněl dveře zapřít latí. Dveře jsme zabezpečili a začali něco dělat ve vedlejší místnosti. Korina přišla, prohlédla si lať, vyrazila ji zpod kliky jedním pohybem zadku, skočila na kliku a byla na průzkumech. Vzdali jsme to poté, co jsme zjistili, že zabezpečit dveře by nám trvalo déle, než jí dalo práci je otevřít.

Se dveřmi se pojí ještě jedna příhoda. Korina byla veliký žebrák a díky konkurenci Nicka i občasný zloděj. Když jsme pekli u ohně buřty a měli hlídat nějaké děti a psy, bylo to náročné. Tak jsme Korinu zavřeli do chaty. Pavel ještě nedošel k zpátky ohni a Korina se vesele šmrdolila kolem buřtů. Znovu byla zavřena a pro jistotu zamčena vevnitř i s babičkou, která dávala přednost televizi. Tentokrát jsme seděli asi 5 minut a vtom k nám běží potěšená Korina. Huhlali jsme něco v tom smyslu, že proč ji babička nemůže nechat chvíli zavřenou a zkusili dveře. Byly zamčené. Na naše bouchání vylezla zmatená babička a divila se, co se děje. Popřela, že by Koru pustila, ostatně dveře byly fakt zamčené. Ne, nešlo o psa procházejícího zdí. Jen jsme pozapomněli, že existuje druhý východ, přes čtvery dveře a přes kůlnu. Východ, který normálně téměř nepoužíváme, kterým psi nechodili, protože jsou tam nepříjemné schůdky, sklad nářadí a vůbec – kůlna. Přesto jí trvalo asi 5 minut, než tuhle cestu vykoumala a použila.

S inteligencí se pojí i větší fantazie a často neurotická osobnost. Korina byla dost opatrná, ale přitom zvědavá a podnikavá. Většinou to řešila tak, že na potenciálně nebezpečné věci „měla lidi“, tedy Nicka. Stojí někdo divný u plotu? Zaštěkám z bezpečné vzdálenosti a Nick to půjde vyřešit. Rozčiluje mě sousedů kočka? Štěknu si a Nick ztropí takový povyk, že kočka moudře zmizí. Jednou takhle Kora hlídala kočku na stromě asi 3 hodiny. Nick občas polevil v pozornosti a ona ho vždy zburcovala. Když jsme se pokoušeli psy zavřít, kočka si stejně netroufla slézt. Tak jsme usoudili, že bude rozumnější nechat kočku na stromě, dodělat práci a pak vzít psy domů. Za jak dlouho kočka sebrala odvahu slézt nevíme. Zajímavé bylo, že jak psi stárli a Nick hluchnul, nestačilo Korině zaštěkat venku, protože ji neslyšel. Řešila to jednoduše. Když nezareagoval hned, došla do chodby a štěkla v chodbě. Pes se vyřítil jako výkonná jednotka a Kora si spokojeně lehla. Ke konci už chodila až k němu a štěkla mu skoro u ucha. Ale rady si věděla vždy.

Zajímavé bylo, jak měli rozdělené kompetence. Nick byl vždy jednička u misky. Korina byla žravá, ale nikdy si netroufla mu do misky vlézt. Naopak, někdy ji vyhnal a sežral jí vybrané kousky. Ona pak pečlivě olízala obě misky, dojídat zbytky bylo pod Nickovu důstojnost. Každý měl svůj pelech zhruba stejné kvality. Nicméně Kora měla vždy pocit, že ten druhý, na kterém právě neleží, je lepší. Proto v pravidelných intervalech přešla ze svého pelechu a postavila se nad Nicka. Ten chvíli dělal, že ji nevidí, ale neměl šanci. Po chvíli mu povolili nervy a více či méně neochotně Korině uvolnil svoje místo. Ona se spokojeně stočila na jeho pelech, aby tak po dvou hodinách usoudila, že ten první byl lepší a celá situace se opakovala. Na procházkách to byla většinou Korina, kdo našel zajímavou stopu. Nick se po ní pustil, já řvala jak tur a Korina se způsobně vrátila. Nickovi to trvalo trochu déle, tak byl sprdnut on a Korina dělala, že ona nic.

Korinina žravost byla pozoruhodná. Nejen kvantitativně, ale hlavně tím, co byla schopna naštěstí bez následků pozřít. Občas sežrala sýr ve staniolu, nakonec kdo by se s tím rozbaloval, co kdyby jí to někdo vzal. Půlka nalezené paštiky v plastovém střívku v ní zmizela, než jsem stačila něco říci. Druhý den střívko vyšlo. Nacházela jsem občas pozoruhodné útvary, třeba psí trus přerušený kusem růžového flanelu (udivující kvalita barev), nebo trus vkusně přizdobený cáry záclony, která mezitím chyběla u dveří na balkón. Jednou při úklidu zmíněné půdy vypadlo odkudsi růžové toaletní mýdlo. Téměř celé, jen mírně použité. Korina se ho okamžitě zmocnila a před našimi užaslými zraky půlku sežrala. Pak se olízla, mírně se zamyslela a sežrala druhou půlku. Nevěřte vyprávění o pejskovi a kočičce, kde jsou popisovány potíže pejska, který sežral mýdlo. Korině nebylo vůbec nic. Zblajzla ještě večeři, napila se, ani druhý den neměla průjem. Jen asi měla dobře vymydlené vnitřnosti.

Její všímavost a vynalézavost byla pozoruhodná. Hnus k vyválení našla na kilometry, obvykle v nejnevhodnější dobu. Uměla chytat myši. Dokázala na ně číhat jako kočka a podobně je i lovit. Dokázala ulovit i potkana. Dokázala se dostat na vajíčka na 1,5 metru vysoké komodě tak, že si našla krkolomnou „opičí dráhu“ po které přelezla. Dvakrát si ukradla vajíčko ke svačině, než byla přistižena. Syrové vajíčko rozkousla a vyžrala tak, že ani kousíček neukápl, jako corpus delicti zbyl kus skořápky. Ale když věděla, že je to zakázáno, nevzala si ani maso ze stolu.
Milovala pozorovat kohokoliv při práci. Když u nás dělal známý několik dní instalatérské práce, zvykla si Kora chodit ho pravidelně kontrolovat. Přišla, rozhlédla se, očichala vše, co udělal a odešla. Kamarád si stěžoval, že je ta fena horší, než mistr. Ten že ho takhle často a pečlivě nekontroluje. Dokázala podle zvuku poznat několik aut, naše, dědy a některých oblíbených známých. Uměla vytáhnout z hloubi tašky, rozbalit a sežrat salám, papír odnést do kouta a tvářit se nevinně tak, že si babička nebyla jista, zda ten salám koupila a přinesla. Až po dvou dnech objevený papír to objasnil. Byla schopna upozornit nejen na vetřelce v teritoriu, ale i na přetékající kastrol na plynu.
Rodinu měla přesně odhadnutou. Já jsem byla opora ve všech nebezpečných a stresujících situacích a panička na mazlení. Pán byl jasný vůdce smečky. Když se někam šlo, musel se sledovat on, protože ostatní šli vždy podle něj. Od babičky se daly vyžebrat spousty žrádla a poslouchat se moc nemuselo. S dcerou se dalo blbnout, ale nebylo nutné příliš poslouchat. S dědou se chodilo něco dělat, málokdy něco dal k žrádlu. Ostatní známí se pozdravili, zjistilo se, zda lze něco vyžebrat a tím veškerý zájem končil. Cizí ji nezajímali.

Byla veliký mazel. Milovala, když se mi mohla stočit na klíně. Když byla v neznámém, strach nahánějícím prostředí, tiskla se ke mně co nejblíž. Pokud jsem ji držela, nechala si líbit vše i u veterináře. Když byla nemocná, píchala jsem jí nejen injekce, ale i infusi. Jen jsem musela sedět u ní a když jsem ji přestala hladit, jen mávla tlapou, aby mě upozornila, že chce ještě. Takhle vydržela 20 minut s jehlou žíle. Nejradši spala se mnou, ne vždy to šlo, ale v cizím prostředí to byl jediný způsob, jak ji udržet v klidu. Jinak celou noc hlídala a blafala. Nick byl samostatný, sebevědomý, Kora vstřícná, vnímavá, citlivá. Pochopila jsem proč Konrád Lorenz říká, že žádný tvor vám nedá takovou oddanost, jako pes a žádný pes není tak bezvýhradně oddaný, jako fena. Pes s vámi vždy trochu soupeří. Fena se člověku odevzdá tělem i duší.

Korinka dostala ve 12 letech epilepsii, která se přes všechnu dostupnou léčbu zhoršovala. Zřejmě šlo o pomalu rostoucí nádor na mozku, který se projevoval jak záchvaty tak i postupnou změnou osobnosti na zmateného, úzkostného psa. Pár dní po jejích 13 narozeninách se stav zhoršil tak, že ji páníček musel nechat uspat. Byla jsem v té době na služební cestě a tak jsem jí nemohla poskytnout tu poslední oporu, kterou potřebovala. Stejně jako na všechny psy na ni stejně radši vzpomínám jako na šťastnou, veselou a vynalézavou psí duši. Naši profesorku Korinu.