Tercius - Flat Coated Retriever - Derry

Napsal/a Eva

1. 1. 2011 - 13. 7. 2023

Derry byla fena plná paradoxů a překvapení. Už to, že tento vrh vychovávaly a kojily dvě feny, máma Ginny a babička Ája, bylo nezvyklé. Byl to pes, který rozhodně neměl zůstat doma. V té době jsme si nemohli třetího psa dovolit. Jenže Derry, sotva otevřela oči, se rozhodla, že jinam nepůjde. Byla nejtemperamentnější, mazlivá a moc hezká. Tak si prostě prosadila svou. Měli jsme tři psy, které jsme mít nechtěli.

Časem se ukázalo, že Derry dobře věděla, proč chce zůstat doma. Byla velmi komplikovaná osobnost. Velice empatická, ale velmi závislá na mně. Mnohokrát při mně stála, když mi nebylo dobře ať už fyzicky nebo psychicky. Ale na druhé straně byla velmi citlivý barometr mých nálad. Když jsem byla nervózní nebo rozzlobená, přeneslo se to na ni a ona nevěděla, co si s tím počít. Často jsme takhle pokazily zkoušky nebo výstavu. Když měla pracovat nebo se předvádět s někým jiným (i z rodiny) nebyla ráda. Byla vstřícná, poslechla, ale jakmile mohla, zmizela za mnou. Byla chytrá. Jako jediný z našich psů si vymýšlela své hlavolamy, třeba jak prostrkat dlouhý klacek škvírou mezi stromy, sama si vymýšlela slalomy. Někdy jsme se podezírali, zda jí nepřisuzujeme příliš lidské vlastnosti. Na honech nesledovala, kde co lítá, ale který střelec zvedá pušku. Zjevně pochopila souvislost mezi zamířením, výstřelem a zastřelenou zvěří. Když jí mladí psi něco brali, odvedla jejich pozornost, a když pozapomněli, tak si pro žádanou hračku nenápadně došla. Se štěňaty měla velkou trpělivost, byla skvělá máma. Z prvního vrhu měla skvělou dceru Fleur, bohužel jedináčka. Při druhém vrhu málem umřela na poporodní infekci. Ale i v zoufalém stavu se starala o štěňata a nakonec jsme zachránili ji i většinu štěňat. Žádné z jejích štěňat doma nezůstalo, až Derči vnučka Skye. Derry ji adoptovala a celý život si byly velice blízké. Ke konci Skye už přebírala funkci vůdce smečky, ale Derry respektovala a milovala.

Výstavně byla Derry velmi úspěšná. V mládí byla výraznější její sestra Tia, ale Derry nakonec dosáhla na Českého šampiona, Grandšampiona a nakonec i Veterán šampiona. Výstavy si moc neoblíbila, tak jsme jich zas tolik neobjezdili. Často jí vytýkali nedostatek sebevědomí, takže druhých míst měla hodně. Až ve veteránech si užívala pozornost. Měla mě ve výstavním kruhu výhradně pro sebe a tak se předváděla s chutí a grácií. Na veteránku nevypadala.

Práce ji velmi bavila. Byla moc šikovná a měla svůj osobitý, pečlivý způsob práce. Někdy jsme měli problémy, protože měla nedostatek sebevědomí a její důkladný, pomalejší způsob práce se některým rozhodčím nelíbil. Navíc byla velmi citlivá na mou nervozitu. Ale když nám to sedlo, byla skvělá. Nikdy nedosáhla kvalit své matky Ginny, ale byla spolehlivá. Proto jsme zkouškovou kariéru ukončili po získání Šampiona práce. Pak už si jen užívala práci v tréninku s mladými a na honech. To ji bavilo, tam byla pořád paní profesorka, vytrvalá, spolehlivá.

V podstatě kromě komplikací při druhém porodu nebyla celý život nemocná. Až v 11,5 letech náhle přestala chodit. Diagnóza nebyla jednoznačná, ale udělat by se dala jen magnetickou rezonancí nebo CT, a to nikdo u tak starého psa, kde nakonec všechny možnosti se léčí podobně, dělat nebude. Kromě léků jsme vsadili na fyzioterapii a povedl se nám zázrak. Derry se rozchodila. Byl to měsíc zoufalství, slz a dřiny, ale stálo to za to. Rok byla schopná se zapojit do života smečky, ujít minimálně 5 km a občas si přinést nějaký aport z oblíbené disciplíny. Vodu si užívala nejen na fyzioterapii, ale i v rybníce nebo řece. Chodila si svým tempem, ale smečku si pořád hlídala. Pořád byla starý, respektovaný vůdce. Od jara byl její stav jak na houpačce. Někdy byla úplně čilá, někdy měla potíže vstávat nebo udržet rovnováhu. Ale ještě v půli června s námi absolvovala jako divák východočeské Derby. Sice už část prospala v autě, ale stále si kontrolovala svou smečku a užila si to. Poslední 3 týdny se začala zhoršovat. Postupně už nedokázala jít ani na omezenou procházku do parku, pohybovala se jen na zahradě. Ale stále si užívala návštěvy a sledovala dění. Ještě o víkendu tu byla její pravnučka Niky a další pravnučka Joy. Laudie chodila Derču pravidelně olizovat a zdravit. V úterý odpoledne se její stav zhoršil, začala padat i na rovině. Ve středu už nechodila bez pomoci vůbec. Ještě jsme zkusili fyzioterapii, ale ani tam to neviděli nadějně. Už neměla reflexy na obou pravých končetinách, večer už nejedla. Ve čtvrtek ráno si nevzala ani nejoblíbenější pamlsek. Pak se každou hodinu zhoršoval až do doby, kdy přijela naše paní doktorka jí dát poslední injekci. Už ani nezvedla hlavu. Odešla tiše, zdá se, že bez bolesti. Byli jsme s ní celý poslední den až do posledního dechu. Uhráli jsme navíc přes 14 měsíců.

Tak máme dva psy. Laudie z toho nemá rozum, ale Skye je zaražená, nesvá. Derry nám chybí, byla můj parťák. Ale běh života nezměníme. Měla naplněný, dlouhý a krásný život. Žije dál ve svých potomcích a samozřejmě v našich srdcích.

RIP

Aktualizováno ( 19. červenec 2023 )

Napsal/a Eva
1. 1. 2011 - 13. 7. 2023 Derry byla fena plná paradoxů a překvapení. Už to, že tento vrh vychovávaly a kojily dvě feny, máma Ginny a babička Ája, bylo nezvyklé. Byl to pes, který rozhodně neměl zůstat doma. V té době jsme si nemohli třetího psa dovolit. Jenže Derry, sotva otevřela oči, se rozhodla, že jinam nepůjde. Byla nejtemperamentnější, mazlivá a moc hezká. Tak si prostě prosadila svou. Měli jsme tři psy, které jsme mít nechtěli. Časem se ukázalo, že Derry dobře věděla, proč chce zůstat doma. Byla velmi komplikovaná osobnost. Velice empatická, ale velmi závislá na mně. Mnohokrát při mně stála, když mi nebylo dobře ať už fyzicky nebo psychicky. Ale na druhé straně byla velmi citlivý barometr mých nálad. Když jsem byla nervózní nebo rozzlobená, přeneslo se to na ni a ona nevěděla, co si s tím počít. Často jsme takhle pokazily zkoušky nebo výstavu. Když měla pracovat nebo se předvádět s někým jiným (i z rodiny) nebyla ráda. Byla vstřícná, poslechla, ale jakmile mohla, zmizela za mnou. Byla chytrá. Jako jediný z našich psů si vymýšlela své hlavolamy, třeba jak prostrkat dlouhý klacek škvírou mezi stromy, sama si vymýšlela slalomy. Někdy jsme se podezírali, zda jí nepřisuzujeme příliš lidské vlastnosti. Na honech nesledovala, kde co lítá, ale který střelec zvedá pušku. Zjevně pochopila souvislost mezi zamířením, výstřelem a zastřelenou zvěří. Když jí mladí psi něco brali, odvedla jejich pozornost, a když pozapomněli, tak si pro žádanou hračku nenápadně došla. Se štěňaty měla velkou trpělivost, byla skvělá máma. Z prvního vrhu měla skvělou dceru Fleur, bohužel jedináčka. Při druhém vrhu málem umřela na poporodní infekci. Ale i v zoufalém stavu se starala o štěňata a nakonec jsme zachránili ji i většinu štěňat. Žádné z jejích štěňat doma nezůstalo, až Derči vnučka Skye. Derry ji adoptovala a celý život si byly velice blízké. Ke konci Skye už přebírala funkci vůdce smečky, ale Derry respektovala a milovala. Výstavně byla Derry velmi úspěšná. V mládí byla výraznější její sestra Tia, ale Derry nakonec dosáhla na Českého šampiona, Grandšampiona a nakonec i Veterán šampiona. Výstavy si moc neoblíbila, tak jsme jich zas tolik neobjezdili. Často jí vytýkali nedostatek sebevědomí, takže druhých míst měla hodně. Až ve veteránech si užívala pozornost. Měla mě ve výstavním kruhu výhradně pro sebe a tak se předváděla s chutí a grácií. Na veteránku nevypadala. Práce ji velmi bavila. Byla moc šikovná a měla svůj osobitý, pečlivý způsob práce. Někdy jsme měli problémy, protože měla nedostatek sebevědomí a její důkladný, pomalejší způsob práce se některým rozhodčím nelíbil. Navíc byla velmi citlivá na mou nervozitu. Ale když nám to sedlo, byla skvělá. Nikdy nedosáhla kvalit své matky Ginny, ale byla spolehlivá. Proto jsme zkouškovou kariéru ukončili po získání Šampiona práce. Pak už si jen užívala práci v tréninku s mladými a na honech. To ji bavilo, tam byla pořád paní profesorka, vytrvalá, spolehlivá. V podstatě kromě komplikací při druhém porodu nebyla celý život nemocná. Až v 11,5 letech náhle přestala chodit. Diagnóza nebyla jednoznačná, ale udělat by se dala jen magnetickou rezonancí nebo CT, a to nikdo u tak starého psa, kde nakonec všechny možnosti se léčí podobně, dělat nebude. Kromě léků jsme vsadili na fyzioterapii a povedl se nám zázrak. Derry se rozchodila. Byl to měsíc zoufalství, slz a dřiny, ale stálo to za to. Rok byla schopná se zapojit do života smečky, ujít minimálně 5 km a občas si přinést nějaký aport z oblíbené disciplíny. Vodu si užívala nejen na fyzioterapii, ale i v rybníce nebo řece. Chodila si svým tempem, ale smečku si pořád hlídala. Pořád byla starý, respektovaný vůdce. Od jara byl její stav jak na houpačce. Někdy byla úplně čilá, někdy měla potíže vstávat nebo udržet rovnováhu. Ale ještě v půli června s námi absolvovala jako divák východočeské Derby. Sice už část prospala v autě, ale stále si kontrolovala svou smečku a užila si to. Poslední 3 týdny se začala zhoršovat. Postupně už nedokázala jít ani na omezenou procházku do parku, pohybovala se jen na zahradě. Ale stále si užívala návštěvy a sledovala dění. Ještě o víkendu tu byla její pravnučka Niky a další pravnučka Joy. Laudie chodila Derču pravidelně olizovat a zdravit. V úterý odpoledne se její stav zhoršil, začala padat i na rovině. Ve středu už nechodila bez pomoci vůbec. Ještě jsme zkusili fyzioterapii, ale ani tam to neviděli nadějně. Už neměla reflexy na obou pravých končetinách, večer už nejedla. Ve čtvrtek ráno si nevzala ani nejoblíbenější pamlsek. Pak se každou hodinu zhoršoval až do doby, kdy přijela naše paní doktorka jí dát poslední injekci. Už ani nezvedla hlavu. Odešla tiše, zdá se, že bez bolesti. Byli jsme s ní celý poslední den až do posledního dechu. Uhráli jsme navíc přes 14 měsíců. Tak máme dva psy. Laudie z toho nemá rozum, ale Skye je zaražená, nesvá. Derry nám chybí, byla můj parťák. Ale běh života nezměníme. Měla naplněný, dlouhý a krásný život. Žije dál ve svých potomcích a samozřejmě v našich srdcích. RIP
Aktualizováno ( 19. červenec 2023 )