Když štěňata dorůstala, člověk se nemohl dočkat, až se jich zbaví. Ale jak začali odcházet, bylo smutno. Po každém z nich a po všech zbyl kousek prázdna. Tak jsem jim dlužná aspoň malé povídání. Budu to brát podle toho, jak kluci odcházeli, první dva v osmi týdnech, druzí dva v devíti týdnech, poslední v necelých jedenácti a dvanácti.

Percy byl od malinka individualista. Když byli všichni v chumlu, Percy se vydal na průzkum. A to i době, kdy se očka sotva proloupávala a pohled byl nezaostřený. Byl nesmírně zvědavý. Neměl čas se pro samé hlouposti ani pořádně nacpat. Konstitucí byl drobnější, po mámě, proto nebylo divu, že se postupně váhově propadal až na nejdrobnější štěně. Nejdrobnější relativně, ve skutečnosti byl úplně normální zdravý fletí kluk. Jen sourozenci ho váhově předčili. Byl první, kdo nedobrovolně opustil porodní bednu. Kvůli němu jsme museli zvyšovat o poslední prkno. Když se v širém světě kuchyně ztratil, uměl se ozvat. Vstával první a byl to on, kdo nejčastěji budil sourozence kousnutím do zadečku, ocásku nebo ucha. Ale mazlit se uměl. Cpal se člověku do klína nebo pod ruku a samým nadšením zabořil zoubky do měkké kůže. Na zařvání dotyčného (zoubky jako jehličky a leknutí působily spolehlivě) a plesknutí přes čumáček vykulil oči s nevinným výrazem: „Já nic, já chtěl jen ukázat jak strrrrááášně tě mám rááád“. No můžete se zlobit?

Percy také první objevil schody. Přesněji řečeno, schody objevili všichni, ale Percy zjistil, jak na ně. Poté, co štěňatům došlo, že se tudy chodí ven, je začaly schody velice zajímat. Leželi nahoře a tlapku spouštěli o schod níže, jakoby ohmatávali cestu. Percy zkusil spustit obě přední. Ták, ještě trochu se natáhnout a… Ano, gravitace udělala své a těžký zadeček následovat první část těla. Aha! Jsem o schod níže! Zpočátku se v této fázi všechna štěňata své odvahy zděsila a vylezla zpět. Percy byl první, který to zkusil na další schod. A další…Ono to jde! Za chvíli byl venku. Zpočátku byl problém, jak nahoru. Ale stačilo dole dost dlouho kvílet a někdo přišel a vynesl ho. Za pár dní ho to přestalo bavit a naučil se chodit oběma směry. Své lidi si vybral tak, že jim usnul u nohou. Odstěhoval se do Humpolce jako první. Hlídá velkou zahradu a už v prvních dnech se projevil jako budoucí pán když ne světa, tak aspoň domu a zahrady.

Fred, nebo taky Ferdík, Ferda. Patřil mezi mohutnější štěňata. U jídla byl vždy mezi prvními a uměl se prosadit. Velký svět ho zpočátku tolik nelákal. Měl rád své jistoty a pokud ho někde opustili ostatní, neměl podle svého názoru dostatečný přísun potravy nebo se mu děla jiná ukrutná křivda, dokázal to velmi hlasitě dát najevo. Kolem pátého, šestého týdne věku říkali štěňatům automaticky: „Ferdo, neřvi“, ať už to byl kdokoliv. Jenže pak zjistil, že vlastně může leccos sám. A stal se z něj pan pes. Bráškům nic nedaroval, v přetahovačkách si nenechal nic líbit. Samozřejmě se občas dostal dospod, setrvačnost je setrvačnost a fyzikální zákony nelze oblafnout, ale už to nebyl ufňukánek, ale sebevědomý pejsek. Stal se z něj veliký mazel. Když si člověk sedl ke štěňatům, Ferdík byl vždy přítomen a hlídal si, aby na něj vybyl poctivý díl hlazení. Škrabal se na klín, kde spokojeně usnul s hlavou na předloktí. Tedy na předloktí člověka, čímž si tohoto přivlastnil, protože jeho váha spolehlivě znemožnila jinou činnost než hlazení pejska. Vůbec se projevoval poměrně majetnicky. Hračky si dokázal hlídat většinou tak, že si na dotyčný předmět lehnul. A uměl perfektně provokovat ostatní. Plížil se k sourozenci a vybafl na něj ze zálohy. No, plížil. Ono to štěňěčí plížení je trochu parodie na dospělého psa. Ale dokázal se schovat za větvičku a vybafnout, využít moment překvapení. Sourozence porazil a „zakousl“. Když vítězoslavně stál nad svou kořistí, přiběhl jiný pejsek a „zakousl“ Ferdu. Za strašlivého vrčení se pak klubko pejsků válelo po zemi a velice se bavilo. Že je to vrčení dětské a pisklavé? Nevadí. Malí kluci taky „opravdicky začelí“ každého nepřítele.

Ferdíka potkáváme často. Bydlí v Praze, ale s páníčkem často jezdí na klubové akce. Nádherné bylo, když po třech týdnech uviděl mámu a sourozence. Což sourozenci, ti ho zpočátku nezajímali. Ale jak uviděl Áju, ztuhnul, přikrčil se v úplném podřízení a odevzdání, mrskal extaticky ocáskem s blížil se k ní v naprostém nadšení a unesení. Dokonce si učúrnul. Začal jí nadšeně olizovat koutek tlamy a vrtěl psem, div se nezauzloval. Na žádného jiného psa tohle nedělal. Zjevně mámu poznal. Bylo to úžasně dojemné. Nakonec i na sourozence došlo, ale máma…

Ron byl ze všech štěňat nejpodobnější Áje. Jako malý mi dělal starosti. I když porodní váha dvou drobnějších pejsků byla o málo nižší, rozdíl mezi všemi byl zanedbatelný. Ale Ron nejhůř přibýval. Přitom byl zdravý, čilý. Pokoušeli jsme se ho prvního přistrkovat ke krmení, přisál se dobře, ale časem ho někdo vždy odstrčil. Kvůli Ronovi jsme začali přikrmovat již po 17 dnech. U přikrmování byl Ron první, který pochopil, o co jde. První byl u jídla, poslední se s napucnutým bříškem odvalil. Hlavně maso mu moc chutnalo. První pochopil, k čemu je naškrabané syrové hovězí. Do misky se postavil předníma a jel jak sací bagr. Už se nenechal odstrčit. Postupně dohnal váhu i velikost. Kolem šestého týdne přestal být nejmenší. Venku byl nebojácný, vždy v centru dění. První přelezl ohrádku v plné výši a jeho výkon byl signál, že je štěňatům bedna malá. A byl pochopitelně dost rozmazlený. Jako nejdrobnějšího jsme ho častěji brali, častěji krmili a velmi rychle zvykl na lidskou ruku. Pokud byl ospalý nebo unavený, miloval mazlení. Ale na druhou stranu musel vše prozkoumat, všude vlézt. Proto se nacházel ve dvou základních stavech, akčním a mazlivém. Akční pes na nás neměl nikdy čas, mazlivý nás neměl nikdy dost. Rostl do krásy, měl by pravděpodobně šanci jako pes na výstavy. Měl krásnou ušlechtilou hlavu po Áje a dědečkovi šampionovi. Ale měl i milou a přátelskou povahu. Odjel od nás nejdál. Bydlí v Novo Město ve Slovinsku se svou patnáctiletou paničkou a jejími rodiči, kteří mají psy rádi a měli psy celý život. Cestu zvládl dobře. Jakmile začal kňourat, dostal piškoty. Rychle pochopil, že cestování není zas tak nepříjemná věc. Dostáváme o něm zprávy, díky mailu není tak daleko.

Charlie byl od mala pohodář. Uměl se nacpat, dokázal si najít ve smečce svůj klid, uměl řádit. Sice nejspíš náhodou, ale byl první, kdo vzal hračku jako aport a nosil ho po ohrádce. Sice se o něj málem přizabil, ale nepustil. Poměrně málo vyhledával spory. Ne že by se nezúčastnil sourozeneckých rvaček. Ale málokdy je vyvolal. Nikdy si ale nenechal nic líbit. Nebyl bolestín. Když štěňata objevovala schody, Charlie byl jediný, který dokázal spadnout tak, že se skutálel po celém schodišti. Válel sudy ze schodu na schod, občas se mávající nožičky trošku zachytly, ale ta mrcha setrvačnost spolu s gravitací ho chudáka přemohly. Dopadl až dolů, ani nevykvikl, postavil se, otřepal a hned šel využít situaci a podívat se na zahradu. Uměl přijít a vnutit se pod ruku, abychom ho hladili. Jen veterinární zákroky neměl rád. Jako jedinému z vrhu mu pomaleji sestupovalo jedno varlátko, a tak dostal nějakou injekci a neustále jsme ho masírovali a osahávali. Po nějaké době už mu to lezlo krkem. A tak pokud jsme ho hladili a mazlili se, bylo vše v pořádku. Jakmile jsme ho otočili na záda, zuřivě mával všemi čtyřmi kroutil se, vrčel a bylo vidět, že už má našich nápadů dost. Ale nikdy se po nás neohnal. Okusoval nás při hře, ale ne na svou obranu. Naštěstí byly naše zásahy úspěšné, nebo šlo jen o malé opoždění vývoje, ale v sedmém týdnu jsme mohli spolehlivě říci, že Charlie už je kompletní a pořádný chlap. Jeho rodina si ho vybírala dlouho a pečlivě. Měli pocit, že se jedno štěňátko oddělí od ostatních a vybere si je, nebo že jim nějaké padne rovnou do oka. Jenže kluci byli všichni pěkní a žádný se k nim nehrnul. Hlavně proto, že přijeli v horkém dni kolem poledne a štěňata chtěla do stínu a spát a ne se předvádět. Že k nim patří se ukázalo až v den, kdy si pro něj definitivně přijeli. Jako by to tušil, hnal se k nim jako první. S novou rodinou se sžívá dobře, mají z něj radost. Bude bydlet v Praze.

George byl největší a nejmohutnější štěně už od narození. Byl největší kliďas. Hlavně se nacpat a prospat. Jinak se zpočátku zdálo, že bude moula. Průzkum okolí prováděl, ale nebyl nikdy mezi prvními. Po schodech se mu dlouho nechtělo a byl poslední, který nás volal, abychom ho přenesli, když ostatní už hbitě slézali a vylézali. Když si lehl, vypadal skoro jak novofoundlanďan,mohutná hlava, silné tlapy. Nikdy nezačínal šarvátky, nechal si poměrně dost líbit. Jenže pak ho sourozenec naštval a Georgínek mu ukázal. Se svou váhovou převahou ho porazil, sedl si na něj a dával mu do kožichu. Sourozenec se nakonec vykroutil, utekl a George si zase spokojeně lehnul. Že není žádný zbabělec dokázal později. Ája má ob zahradu nepřátelskou fenu. Přes ploty na sebe vidí a vždy si silně nadávají. Fena je kříženka fleta s kdovíčím, je z útulku a na jiné psy bývá útočná. Ája jí nemůže zapomenout, že se s ní jednou poprala. A tak, když vidí Betynu na jejich zahradě, letí Ája k plotu a vyhrožuje a nadává . Všechna štěňata se při mámině štěkotu shlukla a utekla do bezpečí. Poprvé, po druhé. Potřetí se od štěňat oddělil George a šel za mámou, aby jí pomohl. Netroufl si až k plotu, ale přesto prokázal velikou odvahu. Druhá fena za plotem štěkala, Ája jí odpovídala a její syn jí stál, no, ne přímo po boku, ale na pomoc se pustil a dětským hláskem oznamoval, že on je tu taky a nikdo si s ním nebude zahrávat. Po odchodu prvních čtyř kluků jsme brali zbývající tři štěňata na procházku. I tam byl George o trochu opatrnější, ale charakter. Plavat se naučil ne na první, ale až na druhé procházce. V rámci výuky ho Ája málem utopila, tak jsem měla obavy, zda se nebude bát znovu do vodu. Ale jeho opatrnost není zbabělost. Do vody neskákal po hlavě, jako jeho sestra, ale plaval ochotně a dobře. Našel nový domov v Ondřejově a říkají mu Barney.

Bill zůstal doma nejdéle. Absolvoval s námi dokonce výcvikový tábor retrieverů a spal s námi v penzionu. I když mu bylo 11 týdnů, se sestřičkou Ginny zvládali pobyt v pohodě, ani loužičku neudělali. Billy patřil mezi drobnější pejsky, víc podobné mámě. Byl velmi temperamentní a po odchodu Percyho přejal roli iniciátora záškodnických akcí, provokatéra a budíčka. Uměl dělat lumpárny s nevinným výrazem. Byl vynalézavý, pouštěl se odvážně do neznámých prostor bytu i zahrady. Byl celkem nezávislý na ostatních štěňatech, nepotřeboval spát v chumlu. Občas usnul na schodě, ve škvíře mezi bednou a zdí. Ale byl velmi přítulný a pro pohlazení byl schopen se za člověkem drát přes překážky. Jak byl doma déle, stával se členem rodiny, až jsem měla strach, že už ho nedokážeme vypravit do nového domova. Na táboře se musel vyrovnat s tí, že tam bylo přes 20 dospělých psů. Ukázalo se, že má dobrou sociální inteligenci. Nejen se rychle naučil, jak vyjít se silnějšími, ale začal se ucházet o pozornost nejdominantnějších psů. Ne fen, psů. Silnější kamarád ho totiž může v hierarchii vytáhnout výše. A tak zatímco Ginny se držela mámy a nás, Billa jsme museli shánět, kde zas hujeří u nějakého velkého psa. Trmácení se za ostatními na výcviku zvládal úplně bez problémů. Ráno lítal od jednoho ke druhému, pak se unavil a usnul. Potom se zašli vykoupat, do vody se vrhal klidně i po hlavě. Bylo to štěně, které jsme mohli předat nejen předvychované, ale i s jistotou, že má některé lovecké vlohy a nebojí se střelby. Většinou byla štěňata sice stranou, ale blízko cvičících psů. A tak měli možnost si očichat kachnu, slyšeli střelbu. Na aportování byli ještě malí, ale bylo vidět, že zájem v nich je. Ostatně Billy ho bude potřebovat. Bude s pánem chodit na kachny a v týdnu bude „majitelem“ autobazaru v Praze. Vzhledem k jeho společenské povaze se mu takový život bude líbit.

Když kluci odešli, bylo najednou prázdno. I Ginny, i když zůstala s mámou, první večer po brášcích plakala. A člověk chovatel? Měli jsme hroznou směs pocitů. Radost, že odešli do, zdá se, dobrých domovů. Smutek až k pláči, že nám odešli. Úlevu od práce a ranního vstávání, kolotoče úklidu. Hrdost na to, že si všichni v nových domovech rychle zvykli a že dělají novým páníčkům radost. Už patří jinam, ale stejně to budou pořád „naše“ štěňata.