Jídlo
Na jídlo nejsou nároční, zbaští vše, co se jim předloží, ale… nemají čas. V době jídla musejí prozkoumat všechno možné, vyběhnout se podívat ven, okusovat mámu nebo Ginny. Obě velké holky hladově čekají co zbude, takže musím stát u pekáče a hlídat. Ostatně hlídat Ginny aby nesežrala vše, co se položí na zem se stává pravidelnou zábavou. Dojídala po mámě, po štěňatech. A protože zátěž přece jen nebyla tak velká, když jsem se na ni pořádně podívala, že ji ostříhám před výstavou, tak jsem se vyděsila. Místo mohutné, ale elegantní čubiny máme doma mašinu. Nasadili jsme dietu a víc pohybu, takže její snaha sežrat vše, co se objeví v jejím dosahu se znásobila. K tomu vrhá smutné pohledy týraného, vyhladovělého pejska, ale zatím krade jen nenápadně, když poleví moje pozornost. Mládež naopak nemá vůbec žádný ostych. Když dostanou svou porci dospělé feny, nejraději by se mrňousové vrhli do misek a vyluxovali jim to. To se ovšem dospělým nelíbí. Ginny po vetřelcích sekne, Ája podle nálady, pokud je hladová, tak také. Takže i krmení fen je pod přísným dozorem. Odháním a odmetám (ano, někdy i koštětem) neodbytné mlaďochy, aby se holky v klidu nažraly. Ostatně neomezili se, lotři, jen na krádeže holkám. Dnes ráno mi utekla ze stolu houska se sýrem. Skočila na pelech a byla sežrána jedním zlotřilcem. Pravdě se ovšem spíše podobá, že si ji stáhl, odnesl a udatně bránil před sourozenci. Sežral celou namazanou půlku housky a to byl po snídani!
Člověk by nevěřil, jak brzy pes pochopí, co je kuchyně, jak se dá žebrat a kde se připravují ty dobré věci k jídlu. Někteří pomocníčci už dosáhli určitého mistrovství a ve svém věku překážejí skoro stejně profesionálně, jako matka a sestra. Vařit s překážkovou dráhou, sestávající se z osmi psů je úplně nový zážitek.
Hry
To je zřejmě nejoblíbenější část života malých pejsků. Mají k dispozici zahradu a verandu. Když jsme doma, mohou do kuchyně, v době naší nepřítomnosti to neriskuji. V kuchyni se pohybuje děda, který špatně vidí a mohlo by dojít k úrazu dědy nebo psů.
Zahrada, pravda, již delší dobu neplní okrasný účel. Je tam jen trávník a stromy, záhony jsem vzdala. Částečně kvůli psům, ale abych se na ně jen nevymlouvala, i kvůli nedostatku času a zahradnického zápalu. Jenže z běžné zahrady nám Ája během březosti vždy začne dělat tankodrom. Vyhrabává nory pro štěňátka a odrostlí potomci ji nadšeně napodobují. Po celé akci nory zaházíme, terén částečně srovnáme a chvíli je pokoj. Naše snahy přesvědčit Áju, že retrívr není norník se nesetkaly s úspěchem. Prý je přece všestranná…
Štěňata občas hrají hru „dobývání cizí nory“. Jeden si lehne do vyhrabané díry a druhý na něj útočí. Je to opravdu jako dobývání hradu i s řevem na obou stranách. Útočníků může být i víc. Obránce je statečný, ale nakonec všichni stejně skončí na jedné hromadě. Nejsem si jista, zda jsme to s těmi rytířskými jmény nepřehnali.
Aportují. Mají opravdu vlohy pro aporty, takže je nutné mít předvídavost věštce, ostražitost indiánského zvěda a fantazii spisovatele sci-fi. Jinak aportují věci, které byste jim dobrovolně nevydali. Např. můj mobil má nový šrám, neboť ho manžel odložil na chvíli na židli. Naštěstí jsem byla ostražitá a přístroj zachránila jen s jedním šrámem, jinak funkční a nepoškozený.
Štěňátko si šťastně vleče kus hadru… grrr, to je utěrka, kterou člověk přehodil přes opěradlo židle. Ale je fakt, že se člověk docela vycvičí. Pokusy o krádež jsou úspěšné již jen zřídka a faktické škody minimální. Je ovšem nutné štěňatům hračky nabídnout.
Oblíbení jsou starší plyšáci. Ája s Ginny z nich vypreparovaly vnitřnosti, takže zbývají plyšové obaly, které se krásně nosí, koušou, dá se o ně přetahovat. Podobně ovšem poslouží i stará šála s několika uzly, starý svetr, svázané ponožky. Na okusování je nutné nabídnout štěňatům vhodné klacíky. Jinak mají sklony zkoušet ostrost zubů nežádoucím způsobem. Jaro má tu výhodu, že se prořezávají stromy. Prořezané větve stačí nechat na zemi a štěňata se jich zmocní sama. Až se člověk diví, že v průkazu původu není mezi předky bobr.
Nepřeberné množství typů honiček a přepadů ze zálohy nepotřebuje žádné vybavení. Přepadat se dá i na úplně rovné ploše, kde je útočník nenápadný jak bezdomovec na plese. Zvlášť velká zábava je, když se ke hře nechá vyprovokovat některá z dospělých fen. Ája stojí v kruhu dorážejících štěňat, tváří se naoko výhrůžně a dělá výpady. Vždy si některého vybere, povalí a „zakusuje“, ostatní pobíhají kolem a štěkají. Ginny má radši komornější hry. Ale i ona se nechá okusovat s velkou trpělivostí. Jen zábavu typu „ulov mámin ohon“ (případně Ginnin) holky moc nemilují. V praxi pak předvádějí, jaké jsou přirozené způsoby výchovy psa. Člověk zjistí, že teorie, že se psík nesmí nijak trestat, zřejmě feny nečetly. Když se mlaďoch proviní, dospělá fena po něm sekne poměrně ostře. Krev neteče, ale štěně prchá a pro jistotu ječí jak siréna. Příště si rozmyslí, zda mu to stojí za pokus. Trest je okamžitý, přiměřený a fena nikdy provinilce nepronásleduje. Vzápětí se jde štěně udobřovat a dospělý pes jeho udobřování přijme a potvrdí. A zase panuje ve smečce pohoda.
Poté, co mladí zvládli schody, zvětšili akční rádius. Zatím se omezují na přízemí domu a zahradu, ale už se pokusili navštívit patro. Naučili jsme se zavírat dveře, ty ještě nějakou dobu neotevřou. I když pochopili, že když se strčí čumák do škvíry v nedovřených dveřích, ta škvíra se rozšíří a dá se projít. Za dveřmi bývají zajímavé věci… Jinak musím konstatovat, že přítomnost štěňat výrazně zvýšila uklízecí kázeň členů rodiny.
Nejpůvabnější okamžiky jsou, když má člověk chvíli čas se se štěňaty pomazlit. To se stávají z divochů úplně jiní tvorové. S radostí se nechávají hladit a drbat. Cpou se na klín, láskyplně okusují ucho nebo nos, obvykle už ne do krve. Když si mezi ně sednete, usnou vám rozloženi po klíně, jeden nebo dva opřeni o nohu, některý přitisknutý na záda. Zjevně šťastni, že jsou u „svého“ člověka. Zatím mají za svého téměř kohokoliv, kdo jim věnuje péči a pozornost, ale začínají rozlišovat domácí a návštěvy. A umí poznat lidi psí a nepsí. Ne podle toho, zda ti lidé mají psa. Ale podle toho, jaký vztah ke zvířatům mají. I když momentálně nevím „kam se štěňaty“, trnula jsem, aby jedni zájemci na koupi nekývli. Byli zjevně „nepsí“ a štěňata o ně ztratila rychle zájem. Velké holky byly zdvořilé a s návštěvou komunikovaly. Štěňata si, podobně jako děti, nedělala násilí.
Psi mě ve své bezprostřednosti naučili o lidech více, než celé tlusté knihy o psychologii člověka. Ostatně, knihy píší jen lidé…
