Paradoxy v práci se psem Tisk E-mail
Napsal/a Eva   
Paradoxy.jpgKaždý známe situaci, když si s tím druhým rozumíme na jeden pohled nebo gesto. A také situaci, kdy máme pocit, že mluvíme s příslovečným Hotentotem - byť stejného jazyka, každý mluvíme o něčem jiném. Je ovšem zajímavé, zažívat to s vlastním psem. Ája už je starý mazák, známe se opravdu důkladně. Ovšem na posledních zkouškách jsem v krátkém časovém odstupu zažila oba extrémy. A to způsobem, který připomínal zcela technický proces - cvaknutí vypínače tam a zase zpět.




Vypravili jsme se na jedny z posledních letošních zkoušek, všestranné zkoušky retrívrů o Rožmberský pohár. Pěkně celá rodina: já s Ájou, Pavel s Ginny a naše Bára jako morální podpora, protože psa na výcvik mít ke své lítosti nemůže, jelikož studuje v Praze a na psa by neměla čas. Jako obvykle jsme se dostali s Pavlem do jiných skupin, takže jsem chodila jen s Ájou a Bářinou podporou.

Práci na vodě jsme udělali celá skupina rychle a bez významných událostí. Pak jsme si počkali asi 3 hodiny, než skončí skupina "pole", se kterou jsme se střídali.

Měla jsem obavy, že dlouhé čekání Áju rozhodí. Navíc jsme ve skupině chodili podle losu jako poslední, což Ája nerada. Ale první disciplina, navádění na dva kusy, mě uklidnila. Tahle disciplina je specialita retrívrů. Mají na ni ukázat svou speciální schopnost spolupráce s vůdcem. Vypadá to tak, že se na louce vykolíkuje rovnoramenný pravoúhlý trojúhelník s odvěsnami asi 50-60 m. Z vrcholu trojúhelníka se vysílá pes postupně k druhým dvěma kolíkům. U nich by se měl pes zastavit a najít zvěř, pohozenou někde v okruhu zhruba pěti metrů. Vůdce zhruba ví, kde je zvěř, pes ne. Pes se musí nechat vyslat pokud možno rovně ve směru ke značce a pak na zapískání zabrzdit a hledat. Hodnotí se splnění časového limitu a poslušnost psa. Ája bývá občas paličatá, ale tentokrát mě překvapila. Na první, levý, který dělal psům větší potíže, protože byl kolík ve vyšší ostré trávě, šla krásně rovně, na první písknutí začala hledat a skoro ihned našla a přinesla první kus. Po vyslání na pravý kus se stočila doleva. Ale na písknutí se na mě ihned podívala, na ukázání šla doprava, nechala se zastavit a navigovat do míst, kde našla kus opět velmi rychle. Měla jsem z ní krásný pocit, že fungujeme jako tým.

Jenže pak přišla poslední disciplina a s ní to cvaknutí vypínačem. Slídění s dohledávkou nemáme rádi. Na louce se vytýčí obdélník zhruba 150 x 60 m. Prvních 100 m musí pes prohledat podle pokynů vůdce. Přitom v tom prostoru nic není a pes to dobře pozná. Nesmí utéci dopředu, kde jsou pohozené dva kusy. Je to čistá buzerace. Psa vysíláme do stran, on se samozřejmě snaží něco najít, ale nic tam není a zkušenější pes to tuší. Po 100 metrech se člověk musí zastavit a poslat psa prohledat samostatně poslední úsek. Takže nejprve chci, aby pes poslouchal a dělal nesmyslnou práci a pak najednou bác, a pes musí být samostatný. V praxi to vypadá jinak, tam se takto vyhání nebo dohledává zvěř, která tam může být a psi pracují daleko ochotněji, ale na zkouškách je ta disciplina nesmyslná. Jenže zkušební řády jsou zkušební řády a musí se postupovat podle nich. Z Áji jsem měla špatný pocit už těsně poté, co jsem ji pustila. Reagovala neochotně, to už bezpečně poznám, i když zvenku to tak ještě nevypadalo. Pak se rozhodla prozkoumat přilehlé křoví a nemohla jsem ji odtud odvolat. To už bylo jasné, že máme sníženou známku. Ale pořád jsem ji držela v prohledávaném prostoru a nic nebylo ztraceno. Jenže pak začala dohledávka. Kus vlevo našla velmi rychle. A já ji celkem nic zlého netušíc poslala pro pravý kus. Jenže v tu chvíli vypínač docvakl a Ája si postavila hlavu. Pošlu ji vpravo, ona se po třech metrech stáčí a jde vlevo. Snažím se ji zarazit: "Ne! Tam jdi!" a ukazuji vpravo. Jen se ohledne a jde.. no jistě, vlevo. Přivolávám ji, nic. Přivolávám razantně. Nic! Řvu. Milostivě přijde. Popojdu víc doprava, nasměruji ji úplně na pravou hranu, posílám. dopředu. Okamžitě se stáčí doleva. Ona je přece chytrá dost, ona je zkušená matka 17 štěňat, jí nikdo nebude říkat, kde ten kus je! Ona ví, že je vlevo. Já vím bezpečně, že je vpravo. Dochází k souboji dvou vůlí. Minuty plynou. Scéna se se zoufalou pravidelností opakuje. Disciplina má časový limit 10 minut. V jednu chvíli mám už chuť hodit ručník do ringu a odejít, ale nedokážu to vzdát. Opět ji přiřvu k sobě. Tomu už nelze říci přivolání, to je řev, že v okruhu pěti kilometrů jen zcela hluší jedinci nevědí, že Ája blbne. Opět posílám doprava, opět jde doleva. Nakonec, na hraně časového limitu se mi konečně povede ji poslat doprava, najde zvěř a přináší. Rozhodčí ji neodpískali, přestože mohli, protože zvěř v limitu našla, ale přinesla až těsně po limitu. S vděčností beru známku 1 z discipliny i z poslušnosti, což znamená, že budeme někde na konci startovního pole, ale pokračujeme ve zkouškách. Střelec, který signalizuje okamžik, kdy pes překročí pomyslnou hranici mezi prostorem pro slídění a pro dohledávání a celou situaci měl takřka z první ruky, mi s úsměvem podává patronu: "To jsem pro vás schovával, až ji budete chtít zastřelit.." Směji se, i když mi do smíchu moc není. Cítím únavu, zklamání a současně úlevu, že nás aspoň nevyhodili. Chtěli jsme si opravit výsledek a dojít lépe, než ve třetí ceně. To se nám určitě nepovedlo, známka 1 nás spolehlivě odsouvá opět do třetí ceny.

Druhý jeden máme ráno "královskou disciplinu" všestranných zkoušek, práci na pobarvené stopě, neboli "barvu". Tato disciplina imituje lov na srnce. Nejprve je takzvané následování, kdy vůdce jde pomalu lesem a rozhlíží se, jestli neuvidí kus k ulovení. Pak se zastaví na půl minuty a čeká, pes musí sedět a čekat naprosto klidně. Pak jde dále a opět se zastaví a vystřelí. Na zkouškách do vzduchu, vůdce nestřílející dostane přiděleného střelce, který vystřelí za něj. Tím "jako" postřelí srnce, který "jako" odchází a nechává za sebou krvavou stopu. Stopa se kape vepřovou krví, vede lesem, obvykle obtížným terénem, je obvykle 2-3 hodiny stará a měří cca 500m. V sobotu na ní neuspělo 5 psů z 12.

Po sobotě, kdy Ája předvedla esenci paličatosti, mám z barvy obavy. Terény znám, ale trasy jednotlivých stop si nemůže nikdo pamatovat. Ostatně i správce zkoušek, který je místní a všechny trasy značil nebo kontroloval, sám na této zkoušce se svým psem 2x sešel se stopy a dostal známku 2. Člověk je kompletně odkázán na práci čtyřnohého parťáka, nemůže mu pomoci, jen může vše zkazit tím, že psa stáhne ze stopy nebo jinak zmate. Na barvě má náš kamarád heslo "věř svému psovi". Vzpomenu si na to a jdu na disciplinu.

Následování je bez problému, z Áji mám už zase pocit, že jsme tým. Vylosovali jsme si nejhorší trasu. Nasazuji psa na začátek stopy. Zdá se, že ji to baví, rozchází se na nataženém řemeni. Občas si do stran ověřuje, zda jde správně. To je trochu problém, protože trasa vede prořezaným mladým lesem a kličkování znamená, že se řemen proplétá mezi stromky a občas ho musím pustit a zase zachytit, abychom se nezamotali. Do toho leží prořezané kmínky na zemi, takže i bez psa na řemeni by se šlo špatně. Nicméně prvních asi 150 metrů absolvujeme v relativní pohodě. Jen jednou ji vyruší sojka, která s křikem proletí kolem. Ája zvedne hlavu a kouká. Dávám jí nestandardní povel "nekoukej po ptákách a hledej barvu". Konečně mám pocit, že pes ví, co po ní chci, a mám v ni důvěru. Další část vede hustým lesíkem mladých borovic. Ája jde pořád jistě. V jednu chvíli zakopnu o větev a padám. Musím pustit řemen. Rychle se zvedám, chytám klobouk, který mi spadl. "Ájo, čekej!!" musím najít konec řemenu, protože barvy se chodí na dlouhém řemenu, aby pes odvedl vůdce ke zvěři. Holka zlatá, čekala na mě i když stopa byla určitě lákavá. Jenže pád a zdržení nás trochu rozhodilo. Když jsme vyšli z houští, zdálo se mi, že si Ája není jistá, kudy dál. Měla jsem zlomek vteřiny na rozhodnutí: tlačit ji dál a riskovat, že možná sejdeme ze stopy, nebo se snažit ji uklidnit a nechat najít původní stopu, opět s rizikem, že půjdeme špatně, nebo ji vyvedu z rytmu. Zvolila jsem zastavení. Ája hledala stopu a vypadala nerozhodně. Pořád jsem ji povzbuzovala. Nakonec udělala to nejlepší, co mohla. Kousek se vrátila a našla si původní stopu a dál pokračovala už jistě. Ještě jsem měla obavu, aby nepřešla konec stopy. Tam je totiž poslední zádrhel, protože na konec se dává srnec. Toho ovšem nenosí rozhodčí, ale přenášejí pomocníci z konce jedné stopní dráhy na konec druhé a pochopitelně i oni zanechávají své stopy plus pach srnce, který se otře o vegetaci. Z těch pěti psů, kteří neuspěli v sobotu, se čtyři nechali zmást a pokračovali po stopě pomocníků a přešli kus, který nebyl ve vysokém borůvčí vidět. Ája si samozřejmě ověřila stopu pomocníků, ale jen zběžně a šla neomylně přesně ke kusu.

Tak jsme nahlásili rozhodčím dosledování kusu srnčího, udělali ceremoniál pocty zvěři, který se podle tradic přísně dodržuje, dostali na důkaz úspěšného splnění zálomek větvičky na klobouk a pochvalu za pěkně vypracovanou barvu. Měla jsem z toho krásný pocit. Museli jsme vyřešit dvě velmi kolizní situace, můj pád a vzápětí jedno zaváhání při jinak perfektním sledování stopy. Ája signalizovala, že si není jistá a mně se podařilo signál dobře přečíst. Tím, že jsem ji nechala v klidu najít stopu a věřila jsem jí, jsme si zachránily známku. A hlavně - zase jsme byly tým.

Zbytek zkoušek proběhl bez mimořádných událostí. Pokud nepočítáme, že se v přestávce před vyhlášením výsledků Ája rozhárala. Neuspěli jsme lépe, než na předchozích zkouškách, neopravili jsme si třetí cenu. Ověřila jsem si, že mám skvělé zvíře, které ovšem mívá záchvaty paličatosti. A vzhledem k tomu, že je často předvede na zkouškách, obávám se, že nebudu již dále riskovat své duševní zdraví. Bude jí šest let a myslím, že má svůj zkouškový zenit za sebou. Dokázala hodně a jsem jí vděčná. Budeme dál cvičit, chodit na hony, ale myslím, že se zkouškami pravděpodobně skončíme. Pravděpodobně. Život mě naučil jedno pravidlo: "nikdy neříkej nikdy". Mimochodem, když jsme si pořizovali prvního retrívra a zjistili, že jde o psa loveckého, reagovali jsme kategoricky. Ověření vloh ještě nějak uděláme, ale nikdy nebudeme dělat lovecký výcvik a chodit po nějakých zkouškách. A vidíte!

Aktualizováno ( 9. duben 2011 )
 
Obrázek...
image007.jpg
 
Poslední novinky
 
Oblíbené
 
 
Menu
Domů
Naši psi
Chovní psi z naší CHS
Výstavy a zkoušky
Odchovy
Úspěchy našich odchovů
Vyprávění
Různé informace
Program SR-Lov
Odkazy
English Info
Fotogalerie
Napište nám
O nás

 


Tercius - Flat Coated Retriever
Design by cmslounge     RSS