 Váhala jsem, jak naše letošní běsnění popsat. Naskýtal se mi název "psí
hotel", ale pak jsem se zalekla, že by se to mohlo brát jako reklama,
což se jednak nemá a jednak ji nechci. Psí hotel neprovozujeme,
provozovat nehodláme, jen občas pohlídáme některého psa z našeho
odchovu.
Letos se to ovšem nějak sešlo, takže jsme kromě zhruba tří týdnů měli celé prázdniny 4-5 psů. K našim třem holkám ještě nějaké kluky. Bylo velmi zajímavé pozorovat, jak smečka reaguje na příchody a odchody nových (přesněji staronových) členů.
Ája brala všechny psy s nadhledem. Všem jasně dala najevo, že ona je šéf a dál nemusela skoro žádné konflikty řešit. Pokud se přece jen vyskytly, rychle seštěkala všechny účastníky tahanice, vinný, nevinný, všechny na jednu hromadu. A byl klid.
Zajímavá byla situace, když se u nás současně vyskytovali dva "cizí" psi. Obvykle to byl rok a půl starý Elwood a některý z mladých, cca sedmiměsíčních kluků. Elís si na starší holky netroufne. Ostatně obě by mu rychle vysvětlily, co si může dovolit. Když ovšem poprvé uviděl štěňata, vlítnul mezi ně a vrčel. Občas nějaké drzejší stěně přimáčkl lehce k zemi. Když se mu všichni mladší podřídili, byl spokojený. Lehl si mezi ně, nechal se okusovat, hrál si s nimi. Ale i po krátké nepřítomnosti vždy udělal stejný rituál. Nejprve ukázal, kdo je šéf a pak se nechal okusovat, šlapat po sobě. Ani Derry jako fenka neměla privilegia. I jí předváděl dominanci. Jenže Derry je drzá a má za sebou mámu a bábu. Krátce naznačila podřízenost, jen tak aby se neřeklo a začala s Elísem řádit. Kluci si museli opravdu lehnout na záda. Elwood je lehce držel za krk. Byl fascinující ten přechod mezi první, výhružnou minutou a tím, co si pak starší pes nechal od štěňat líbit. Dospělé feny tolik trpělivosti neměly.
Zajímavé bylo, jak už v pětičlenné smečce se začala tvořit samčí a samičí hierarchie. Doma si Derry hrála se štěňaty, ale kromě hry spolu odpočívaly feny zvlášť a psi zvlášť. Možná to trochu bylo i tím, že psi byli "návštěva" a feny domácí. Ale ve smečce vlků je podobné chování, dělení na skupiny podle pohlaví, popisované.
Kolem půl roku věku už se projevují vlivy prostředí a charaktery jednotlivých psů.
První z našich navrátilců byl Ron. Už jako malý byl žravý, ale žravost se vyvinula ve výrazný povahový rys. Byli jsme sice varováni, ale měli jsme pocit, že takové štěně nás nemůže ničím překvapit. Omyl. Zjistili jsme, že jeho vynalézavost je neuvěřitelná a apetit nenasytný. Nezjistili jsme, zda existuje něco, co nežere. Hned první noc strhnul krabici s granulemi a zhruba 1,5 kg granulí sežral. Pochopitelně s příslušnými následky pro zažívání, takže ráno jsme si zpestřili úklidem. Naštěstí mě v noci napadlo ho strčit na verandu, kde nebylo nic jedlého a kde se snáze uklízelo. Zjistili jsme, že mu chutná i rajský salát (ze stolu v kuchyni), je schopen si otevřít i nepatrně pootevřenou schránku na chleba (ještě že existují večerky, jinak jsme byli v neděli bez večeře). To vše zvládá bleskurychle, než člověk dojde na záchod nebo do spíže. Nikdy jsme neměli tak uklizenou kuchyň. Ráno bylo hledání jídla bojovou hrou (kam jsme večer uklidili ten koláč?). Ovšem venku byl Ron poslušný, rozvážný. Měl nejlepší přivolání, neobtěžoval cizí lidi. Byl velmi přítulný a hodný. Prostě zlatíčko do okamžiku, kdy se v něm probudil démon žravosti.
Cid byl u nás s Elísem. Bylo na něm znát, že není zvyklý na městský provoz. Pokoušel se ulovit auta (díky tomu, že na ulici bez vodítka štěně nepustíme, se mu to nepovedlo), nejprve si nevěděl rady s cyklisty (ulovit nebo se vyhnout?) a vrhal se na mladší štíhlé ženy, které mu připomínaly paničku. A strašně tahal na vodítku. Jinak byl venku poslušný. Do kuchyně se mohl vrátit bývalý chaos, protože Cid nebyl zloděj jídla. Občas zkusil žebrat nebo se podívat na stůl, ale dal se snadno okřiknout. Měl dobrou kondici a většinou stačil Ginny s Derry, které lítaly jak splašené. Zkoušeli jsme s ním i pracovat. Aport nepouštěl, ovšem nebyl ochoten ho vydat. Co kdybychom mu ho už nehodili?! Jinak byl příjemný, rozumný a vypadal, že bude mít talent. U nás nebyl nešťastný, ovšem když přijela panička, byl radostí bez sebe.
Scout byl třetí v pořadí. Pár dní byl ještě s Elísem, pak už jen s holkama. Bylo zajímavé, že chtěl spát sám. Původně jsme mysleli, že ho necháme v kuchyni s ostatními, ale sám chtěl na verandu. Tak jsme to nechali po jeho. Přitom nešlo o to, že by se holek stranil. Běhal s nimi, přes den ležel vedle nich. Jen v noci chtěl svůj klid. Na Scoutovi bylo vidět, že má panička zkušenosti, že není její první pes. Proto jsme si s ním troufli i cestovat do chaty, kde není plot a na návštěvu. Celou dobu byl velmi hodný, poslušný. Byl šílený vodomil. Vrhal se i do jezu, kde nadšeně chytal vlny. V létě bylo málo vody a jezy u nás jsou bezpečné, ale v jiné situaci bych se o něj bála. Měl nejlepší fyzickou kondici, jediný stačil Ginny. A je talent na práci. Má dvě nectnosti - pouští aport metr před člověkem (prý už si to můžeme sebrat sami, on to donesl) a kvílí, když pracují ostatní. Pokud se tohle odstraní, bude šikovný.
Elwood je s námi kamarád. Bývá u nás, pokud je to možné, už odmala, tak nás dobře zná. Cvičíme od jeho mládí, a protože je talent, rozhodla jsem se, že s ní, zkusím jít na zkoušky. Poprvé byl u nás o prázdninách jen na 4 dny. Intenzivně jsme pracovali, ale projevila se jeho chyba ve výcviku, nedotažený aport. Hlavně se zvěří si má sklony hrát a pokládat ji, což se na zkouškách penalizuje. Ostatní discipliny dělá výborně, je velice talentovaný, a přestože jsme měli velmi málo času na přípravu, věřila jsem mu, že dohledávky udělá pěkně. Ovšem z aportu jsem měla obavy.
Vyrazili jsme na speciální zkoušky vodní práce. Klubové, to znamená, že poměrně přísně posuzované. Po rozlosování jsme začínali na vodě. Kachnu z hluboké vody přinesl bezchybně i navigaci na vodě měl pěknou. Vodění jsme zvládli rovněž bez ztráty bodu. Pak přišla disciplina paměť k aportu. Pes musí vydržet po výstřelu a vhození kachny 10 vteřin, nevyrazit, pak jít přesně k vhozenému kusu, který v trávě nevidí a přinést. Elís vydržel i když to s ním trochu cvičilo, jak chtěl vyrazit, šel přesně. Ale ten aport! Poprvé odložil, dostal povel! Podruhé odložil, to už jsem zařvala, že strachy opadalo listí z nejbližších stromů. Tak si nakonec netroufl odložit po třetí, protože tušil, že bych asi nebyla ráda (naštěstí neví, že na zkouškách nemohu na něj vyběhnout). Tak jsme ztratili dva body na aportu, ale protože jde o známky pomocné, které se průměrují za celé zkoušky, tak to bylo ještě dobré. A šli jsme do rákosí. Dohledávka sama byla rychlá a bezchybná, ale zase se objevily problémy s aportem, tentokrát jsme dostali nejhorší možnou známku jedničku. Tedy nejhorší je nula, jenže ta se neprůměruje a znamená konec zkoušek. No a nakonec byla práce v rákosí. Pes má prohledat úsek, nakonec mu tam hodí kachnu tak, aby to neviděl, a on ji má najít. Je to disciplina na posouzení nevděčná, hodnocení je strašně subjektivní. Elís nejdřív přesně nevěděl, co má dělat je přece jen velmi nezkušený. Pak šel hezky. Jenže rozhodčí nás drželi dlouho na jednom místě a pes už měl rákosí prohledané a pořád dokola se mu tam nechtělo. Tak jsme dostali dvojku a posunuli se do druhé ceny. Poslední byl klid na stanovišti. Pes musí sedět nebo ležet u nohy a kolem se střílí. Ája se sice nehne, ale občas zakňučí, což je chyba. S Elwoodem jsme neměli kde a jak to cvičit, na zkouškách jsme tuto disciplinu dělali poprvé a tak jsem si netroufla jít s ním na volno. Ale byl vzorný, ani se nehnul, ani nehlesl. Tím dokončil první zkoušky po pár dnech společné práce. Sice ve druhé ceně, ale docela pěkně. Páníčkovi jsme vraceli právoplatného vyzkoušeného loveckého psa.
Tím jsme se namlsali (nebo zbláznili, jak se to vezme) a přihlásili na dvoudenní jihočeské Derby (což jsou dvoje zkoušky a vítěz Derby se vyhodnocuje za oba dny dohromady) celou smečku. Ginny s Pavlem, já s Elwoodem a Bára si zkusila odvést zkušenou Áju.
Nejtěžší to měla Bára. Ája je zvyklá na mě a je poněkud tvrdohlavá. Báru sice poslechne, ale ten respekt, co má ke mně, to není. Ale vedly si dobře. První den prošly podzimky v první ceně až do předposlední discipliny, paměti k aportu. Tam už byla Ája nepozorná, netrefila se na vhozený kus a dostala dvojku, která ji odsunula do 2. ceny. Další den měly holky nejtěžší pozici na práci v rákosí. Rákosí byla neprostupná stěna, místy s kopřivami a Ája šla jako první. Ale ukázala se jako charakter, šla slušně a dostaly trojku a pochvalu, že si vedly dobře. Dál šla Ája krásně, až do poslední dohledávky kachny v rákosí. Prohledala široké okolí, jen do toho místa, kde kachna byla ji Bára nemohla dostat. V poslední minutě našla a donesla, ale stačilo to jen na třetí cenu. Ale udělaly oboje zkoušky, což bylo cílem.
Elís si vedl první den dobře. Já byla se slíděním spokojená, rozhodčí už méně a dali mu dvojku, což mi připadalo zbytečně tvrdé. Řekla bych, že ostatní trojkoví psi neslídili o nic lépe než my, ale verdikt rozhodčího je závazný. I dál jsme šli bez podstatnějších chyb, dokonce ho chválili na vlečkách. On stopy umí a baví ho. Aporty občas byly s nedostatky, ale dost se proti předchozím zkouškám zlepšil. Udělal i podzimní zkoušky v druhé ceně, což na fleta rok a půl starého není špatný výkon. Druhý den mě moc potěšil prací v rákosí, V těžkém terénu šel na trojku, stejně jako jeho zkušená matka. Pak ale přišel nešťastný paměťový aport. Mladý pes už nevydržel psychický tlak zkoušek a s aportem si hrál, párkrát pustil a zvedl. Kachně tím natrhl kůži na prsou a zkoušky pro nás skončily. První den se projevilo, že jsme zapracovali na poslušnosti i aportu, ale jsem přesvědčená, že Elís nevydržel druhý den psychicky. Přece jen je mladý a šel s napůl cizím člověkem. Byla to cenná zkušenost pro oba a příští rok si ho zkusí vodit páníček.
O Ginny není co referovat. Měla formu, oba dva dny došla na plný počet bodů a v Derby zvítězila. Už si to zasloužila, dosud byla věčně druhá.
A co pro nás znamenal náš "psí hotel"? Úžasnou zkušenost s chováním smečky. Možnost mít kontakty s našimi odchovy. Možnost poznat, jak se pejsci po odchodu z rodného domu vyvíjejí. Spoustu zkušeností s výcvikem. A povedlo se mi udělat zkoušky s Elwoodem, přestože jsme spolu cvičili necelé 2 týdny. Vzhledem k tomu, že všichni hlídaní byli kluci, jsem doufala, že se nezačnou holky hárat. Nechtěla bych dělat z našeho hotelu "hodinový". Navíc incest není povolen ani u psů. Klaplo to tak tak. Ája se rozhárala 3 dny po předání Scouta.
Původně publikováno na webu Náš zvířetník
|
