 Výstava znamená, že zaplatíte ne zcela zanedbatelnou sumu a několik hodin čekáte v plné hale nebo pod širým nebem, aby vám někdo, kdo přiletěl přes půl Evropy (nebo jenom přijel z vedlejší vesnice), řekl, jestli se mu líbí váš pes.
Oproti loveckým zkouškám, které tu byly popsány ze všech možných úhlů, má výstava mnohá specifika. Pes by měl být ostříhaný a upravený. Také není špatné z něj vyčesat bahno, než jde do kruhu. Na druhou stranu nemusí skoro nic umět.
Když netahá na vodítku, je ve výhodě, někteří zkušení matadoři dokonce psa učí i stát v postoji na povel, ale to je z výcviku asi tak všechno. Nejdůležitější rozdíl je ale ten, že na výstavě, na rozdíl od zkoušek, není potřeba, aby z vůdce (ve výstavním slangu handlera) a psa byl sehraný tým. Slušně socializovaného psa se základní výchovou je schopný předvést jakýkoliv zkušený handler. A jak se nakonec ukázalo, tak i nezkušený.
Když nám Derry dorostla do věku, kdy přišel čas, aby se i ona předvedla v kruhu, přemluvila jsem mámu, aby mi ji půjčila. Na první výstavě v Mladé Boleslavi, kde soutěžila ještě ve třídě dorostu, nás všechny překvapila. Místo toho, aby poskakovala jako šílenec, vzorně klusala u nohy. Místo toho, aby se snažila olíznout nos v lepším případě mně, v horším paní rozhodčí, způsobně stála a vrtěla ocáskem. A vůbec, celým psem říkala: „Tak jsem tady. Líbím se vám.“ Ano, bez otazníku. Dostala hezké hodnocení a nastartovala slibnou kariéru.
Na další výstavu už jsme nastupovali ve třídě mladých. Derry tam byla s přehledem nejmladší, jen o pár dní starší než minimální věk. Přesto byla v konkurenci pěti dalších fen třetí se známkou výborná, což jsme považovali za velký úspěch, a já jsem tak objevila něco, co můžu se psy dělat i při svém stylu života. Většinu týdne trávím kvůli studiu v Praze, takže mít vlastního pracovního psa je pro mě zatím jen vzdáleným snem. Ale jak jsem předeslala, na výstavě nezáleží na tom, že handler není se psem denně (nebo víceméně denně) v kontaktu. Vystavovat můžu snadno.
Skutečně předvádět jsem se ale nenaučila na Derče. K tomu jsem přišla úplně jinak a tak trochu náhodou. Začalo to na tradiční jarní mezinárodní výstavě v Českých Budějovicích. Kromě naší Derry a Elwooda tam měla startovat i Tia, Derry sestra. Sešli jsme se na výstavišti a pak jsme obě sestry vzali na cvičné kolečko na trávníku. Jenže ouha, když se panička snaží Tiu postavit, zvíře si sedne na zadek a pohledem plným naděje sleduje ruku s pamlskem. Když ji panička učila sedat, taky měla pamlsek, tak určitě chce, aby hodná Tiuška seděla. Za to, že stojí, ji přece nikdy nikdo neodměňoval.
Co teď? Na učení postoje na povel nebyl čas, tak jsme zkusili jiný trik – Tiu si vezme někdo, koho není zvyklá poslouchat. Ten někdo jsem byla já a ono to fungovalo. Tia neměla pocit, že by měla sedět, a stála v postoji, jako by celý život nedělala nic jiného. Dokud jsem měla v ruce pamlsek, ani jí nevadilo, že mě skoro nezná. (Tak jsem mimochodem objevila, že Tia za žrádlo udělá cokoliv.)
Podívali jsme se, jak to jde v kruhu, jak pan rozhodčí posuzuje, a trochu nám ztuhl úsměv. Výsledky se hemžily velmi dobrými, sem tam i nějaká dobrá padla. Pobledla jsem a v duchu jsem se snažila uklidnit, že dobrá to nebude. Když jsme nastupovali, říkala jsem si, že výborná bude úspěch. Ve třídě mladých fen nás běhalo osm, o pořadí se mi ani nesnilo.
První tři odešly s velmi dobrou. Pak šla na řadu Derry. Já jsem drbala Tiu a držela Derry a mámě všechny palce. Nakonec máma zůstává v kruhu a zubí se na mě, že má výbornou. Ještě my abychom to zvládly.
Posudek jsem neslyšela, ale Tia spolupracovala na jedničku a když nám pan rozhodčí ukázal, že máme zůstat v kruhu a máme výbornou, spadl mi kámen ze srdce. Cíl dne byl splněn a už bylo úplně jedno, jak dopadneme dál.
Nakonec jsme tam stáli s výbornou čtyři (na výstavách se určují jen první čtyři místa, ostatní jsou bez pořadí). Pan rozhodčí nás nechal běhat a pak jedné ze soupeřek ukázal na čtvrté místo. Další na třetí. Volno zůstalo jen u prvního a druhého. Podívaly jsme se na sebe s mámou a už jsme si beze slov gratulovaly. Oběma nám bylo jedno, která z nás bude první a která druhá, každopádně to vyhraje náš odchov! I tak jsem ale byla příjemně překvapená, když první místo a titul CAJC přiřkl pan rozhodčí Tie.
Musely jsme chvíli počkat a pozvali si nás do kruhu znovu, tentokrát jsme soutěžily s vítězným mladým psem o titul BOJ (Best of Junior, nejlepší mladý). Říkala jsem si, že to už si půjdeme jen odběhat, že na BOJe šanci nemáme. Ten den mě čekalo druhé překvapení, když mi pan rozhodčí podal ruku jako vítězi. Přiznám se, že jsem se ho musela zeptat, jestli jsem se nepřeslechla.
V soutěži o BOB (Best of Breed, nejlepší plemene) už jsme šanci opravdu neměli. Soupeři – nejlepší dospělý pes a nejlepší dospělá fena – byli vyspělí a patnáctiměsíční Tia vedle nich pořád vypadala trochu jako štěně. I tak jsme odjížděli víc než spokojení. Jak praví klasik, „První kolo a hned premiér“.
Jenže jsme si začali říkat – fenka má na výstavy talent, do roka a půl (což je maximální věk pro třídu mladých) stihne ještě dvě výstavy, co kdybychom zkusily toho junior šampiona. Když budeme mít štěstí, tak bychom to mohly zvládnout…
Abych to zkrátila, zvládly jsme to. Jak, to vám snad povím někdy příště. Co se předvádění týče, už mi Tia zůstala. Máme na kontě sedm společných výstav a myslím, že ještě přibydou. Pořád si občas půjčím Derry. Ta se v pubertě hodně změnila a to ovlivnilo i to, jak se předvádí. Zdá se, že bude po babičce Áje a jednou bude běhat krásně, jednou hrozně. Výsledky má ale pěkné.
Pořád bych chtěla jednou vycvičit toho doopravdového loveckého psa. Doufám, že na to v budoucnu najdu čas a podmínky. Ale když nemůžu ukazovat, že máme psy inteligentní, aspoň ukazuji, že je máme i hezké. (Samozřejmě nejkrásnější a nejinteligentnější na světě, jsou přece naši. Jen aby to ještě pochopili i ti rozhodčí…)
Takže děkuji Aleně Melicharové a mámě, že mi svoje psy půjčují. A děkuji Derry a především Tie za krásné zážitky a doufám, že jim to moc nekazím.
Původně publikováno na webu Náš Zvířetník
|
