Třetí díl zpráv o zkouškové kariéře Elwooda (vlastním jménem Bedivere
Tercius) je současně velmi osobním vyznáním toho, co mi ta práce a roky
Elwoodovy kariéry daly (a někdy i vzaly).
Tohle povídání je
závěrečné. Ne, nebojte se, Elwoodovi se nic nestalo a ani já jsem rozum
nedostala, ale dospěli jsme k bodu, kdy je dobré si říci, že v nejlepším
se má přestat.
Ale začít se má od začátku. Postupně jsem popsala, jak jsme s Elísem udělali všestranné zkoušky, získali první titul čekatele šampiona práce, absolvovali MSR (Mezinárodní soutěž retrívrů). Předloni jsme měli kousek od toho, abychom si našlápli na získání titulu šampion práce, ale o kousek lepší byla naše Derry a na Elwooda nezbylo. Pro titul šampiona práce je třeba ve velké konkurenci získat čekatelský titul (CACT) aspoň na jedněch vyšších zkouškách, zbylé dva lze získat i na nižších zkouškách. Jenže to je právě ta potíž. Na vyšších zkouškách je vynikajících psů hodně a fleti již tvoří čtvrtinu až třetinu startovního pole. Titul získá jen jeden z plemene, uchazečů je několik. Proto jsem nečekala, že by se to mohlo povést se psem, který není můj, je jen můj odchov a je to pes, se kterým pracuji nepravidelně. Předloni jsme se kvalifikovali na dvoje vrcholové zkoušky a tak jsem si řekla, že ještě Elísovu kariéru nezabalím a ještě jeden rok to zkusím, i když šampionát nejspíš nezískáme. Hlavní důvod k pokračování byl, že na MSR se kvalifikovaly čtyři naše odchovy (z celkem 20 startujících), což je výsledek, který se pravděpodobně už nikdy nezopakuje.
Sezónu 2014 jsme začínali Derby ČR. Jsou to zkoušky, na které je nutné se kvalifikovat, a jsou jedny z nejhezčích. Vzhledem k terénům patří mezi ty těžší. A ta konkurence! Vloni (2014) se sešlo na zkouškách 7 fletů z celkem 24 startujících. Z toho nejméně 3 si dělali zálusk na titul a dokončení šampionátu práce. Z našeho chovu startovali tři, čtvrtá kvalifikovaná, Derry, zůstávala doma se štěnětem. Elwood pracoval moc hezky, ale drobné chyby tam byly a výkon stačil jen na 9. místo. Čest rodu zachraňovala zkušená Ginny, která v Derby zvítězila a Blekýs, který byl celkově druhý. Smířila jsem se, že ten šampion pro Elwooda nebude, protože všestranné zkoušky jsou těžší.
Začátkem července jsme Elwooda hlídali a tak jsem ho přihlásila na Speciální zkoušky vodní práce. Den před zkouškami mi vyvedl velkou lumpárnu. Když jsem házela aport jinému psovi, vyrazil bez povelu a strhl mě do vody. Jen náhodou jsem si nic nezlomila, neutopila se, neuškrtili mě na vodítku. Jen mobil byl v háji a soubor modřin byl také úctyhodný. Elíse jsem strašlivě seřvala, dílem leknutím, dílem bezmocným vztekem. Byla jsem zvědavá, co vyvede na zkouškách. Celý týden před incidentem fungoval dobře a najednou taková hloupost. V průběhu zkoušek jsem pořád čekala, kdy něco provede. A on šlapal jak švýcarské hodinky. Naprosto bezchybně šel celé zkoušky i rozstřel o vítěze a jen „umělecký dojem“ v rozstřelu nás nechal na druhém místě, ale s titulem CACT pro nejlepšího fleta.
Pak odjel Elís na prázdniny a dostala jsem ho do ruky až koncem srpna. Po výborném dojmu z předchozího výcviku to byl najednou jiný pes. Nesoustředěný, svéhlavý. Nedokázala jsem se s ním pořádně domluvit, dělal si po svém a dělal chyby. Navíc jsem začala vodit i Derry a soustředit se na dva psy bylo náročné. Elís je rozevlátý extrovert, Derry přemýšlivá a mazaná, ale soustředěná. Na každého se musí jinak.
Poslední zkoušky před MSR byly dvoudenní všestranné zkoušky v Třeboni – Rožmberský pohár. Jsou to asi nejobtížnější zkoušky sezóny s vysokou prestiží, ale potřebovala jsem si vyzkoušet, jak se mi povedou dva psi. Dopoledne prvního dne jsme si vedli celkem dobře, lesní disciplíny psům vyhovují. Odpoledne jsme měli jít na takzvané barvy, to je cca 500 m dlouhá stopa, kapaná krví. Pes jde na barvářském řemeni cca 6 m dlouhém a nesmí sejít ze stopy. Na rozdíl od sportovních stop se tady nepenalizuje ověřování křižujících stop, ale pes se musí držet hlavní stopní dráhy. První jsem si vylosovala stopu s Derry a udělala jsem hloupou chybu. V lese se pohybovala cizí paní, a když k ní Derry zamířila, zastavila jsem ji a nutila hledat stopu jako pokračování směru, kterým jsme šli dosud. Derry zmateně bloudila a sešla mi dvakrát ze stopy. Pak mi řekli rozhodčí, že v místě, kde jsme spatřili náhodnou houbařku, stopa skutečně odbočovala a Derry označený směr byl ten správný. Strašně jsem si nadávala, že jsem jí zkoušky zkazila. Každému vtloukám do hlavy, že má psovi věřit a sama udělám takovou chybu. Pak jsem šla s Elwoodem. Elwood šel přesvědčivě a docela dobře. Už jsme byla přesvědčena, že jsme blízko cíle, ale Elwood pokračoval. Tentokrát jsem ho nezastavila a minuli jsme kus, ležícím na konci dráhy. Ve vysokém borůvčí jsem neměla šanci ho zahlédnout. Překřížil dráhu na stopu, kudy zanášeli pomocníci srnce na konec stopy. I kdyby se pes vrátil, minutí kusu je vylučující chyba. Tím pro Elwooda zkoušky skončily.
Před MSR jsme měli ještě pár tréninkových dní, ale výkony Elwooda mě neuspokojovaly. Už jsem byla přesvědčená, že je naše cesta přes celou republiku do Zlína zbytečná, že při troše štěstí by mohla Derry projít, Ginny snad i se slušným výsledkem, ale Elwood je jasný outsider.
MSR je vždy událost společenská i soutěžní. My měli problém sehnat ubytování, kde by nás vzali se čtyřmi psy, takže jsme dojížděli poměrně daleko a společenská část se pro nás omezila na zahájení a zakončení. Ale tu soutěžní část jsme si užili vrchovatě.
Nastoupilo 18 psů, z toho jen 4 fleti a všichni z našeho chovu (Ginny, bratři Elwood a Blekýs a Derry). Elíse a Derry jsem vedla já. Skupiny jsme si rozlosovali dobře, výjimečně jsem byla spolu s Pavlem a Ginny, což bylo výhodné jak kvůli dopravě mezi disciplínami, tak to psychicky vyhovuje i našim holkám. Mají rády, když je smečka pohromadě. Jen Blekýs byl v jiné skupině, ale tomu to nevadilo.
Začínali jsme klidem na stanovišti, kdy se v lese 10 minut rámusí a střílí a psi musí být v klidu u nohy. Se dvěma psy je to nepříjemná disciplína, navíc Elwood je nervní a je jak na jehlách. I o Blekýse, který si občas zakňourá, jsme se báli. Rozhodčí se na moje dva psy soustředil a nespustil z nás oči. Ale ustáli jsme to, Derry je na stanovišti klidná a Elwood se sice neustále rozhlížel, trochu se nedočkavostí třásl, ale jinak byl úplně potichu a v klidu. Jen Blekýs chytil první trojku za malé zakňučení, ale to je ještě dobré, stále ho to nechává v první ceně.
První stanoviště pro nás byla voda, která je obvykle jednodušší. Tentokrát nebyla. Navádění na dvě kachny bylo postavené tak, že z naší skupiny žádný pes nesplnil zadání bez chyby. Derry navíc vítr zafoukal kachnu do slepého chobotu do rákosí a naplaveného svinstva a měla co dělat, aby ji vůbec v časovém limitu dohledala. Takže už na druhé disciplíně byla ve třetí ceně bez šance na slušné umístění. Elwood sice ztratil také nějaký bod, ale spolu s Ginny šli nejlépe ze skupiny.
Odpoledne nás čekalo pole. Tam nikdy nevím, co mohu od Elwooda čekat. Kupodivu, šlapal dobře. Jen s aporty si hrál a na každé disciplíně jsme čekali, jak budou rozhodčí milosrdní. No, penalizovali nás, ale ne tak krutě. Slídění bylo velice obtížné. Bylo na posekané louce, kde by se ukryla tak myš. Derry a Elwood se nechali upískat a posílat na obě strany louky a předváděli cosi jako slídění, ale Ginny se rozhodla, že v tomhle slídit nemá cenu. Šla rovnou dohledat zvěř a dostala dvojku. Rázem ztratila šanci na titul, protože dvojka je už druhá cena (ceny jsou cosi jako kategorie a odrážejí závažnost chyby). Po prvním dni jsme zjistili, že vypadlo celkem 5 psů a z fletů pouze Elwood a Blekýs mají ještě šanci jít v první ceně. Žádné naděje jsem si nedělala, protože vím, že zkoušky končí až napsáním poslední známky. Jen jsem čekala, co se Elwoodovi povede druhý den za výtržnost.
Druhý den jsme začínali barvami. Terén byl naprosto šílený. Žila jsem v představě, že Zlínsko a vůbec Haná je víceméně rovina. Omyl, les byl v kopcích. Příšerných kopcích. Když jsem viděla terén, viděla, jak uřícení se vracejí ostatní a uvědomila si, že to budu muset absolvovat dvakrát, začal mi být výsledek zkoušek dost jedno. Mým cílem bylo přežít ve zdraví obě stopy. Pochopitelně jsem si je vylosovala tak, že jsem šla obě stopy těsně za sebou bez času na odpočinek. Naštěstí ta první byla s energickým a hůř zvladatelným Elwoodem. Podklad byl ideální, pes šel jistě. Ve svižném tempu jsme vysupěli kopec (tedy já a rozhodčí jsme supěli, Elwood si kopce ani nevšiml) a pak šli zvlněným terénem už o něco pohodlněji. Srnce jsem viděla dost daleko před koncem a tak jsme absolvovali stopu bez chyby. S Derry jsme si vytáhli dráhu nejtěžší (závodčí tvrdil, že tak nějak vypadají terény v Tatrách při lovu jelenů a kamzíků). Derry byla zlatá. Třikrát jsem ji musela zastavit, abych popadla dech, mezitím byla u mě a já ji chválila a konejšila, pak jsem ji znovu nasadila a ona bez zaváhání napnula řemen a šla dál po stopě. Nakonec nás chválil i rozhodčí, který také uvítal, že jsme v kopci odpočívali. I Derry šla bezchybně a fleti si jako stopaři udělali dobré jméno.
Barvy jsme tedy ustáli a přežili ve zdraví a čekal nás poslední půlden, takzvaný malý les. Terén byl pro nás nezvyklý. U nás jsou většinou jehličnaté lesy, tady byl lužní listnatý les s kopřivami a křovím. Ale psi si poradili dobře. Zvládli i odložení a vodění (i když Derry se mi začuchala a ztratila bodík). Poslední disciplína byla stopa vlečené srstnaté – divokého králíka. Naštěstí to bylo na louce, tak jsem cítila šanci, že pokud si bude Elís vymýšlet, mohu ho povelem umravnit i za cenu ztráty bodu, ale nemuseli bychom už ztratit zkoušky. Poslední disciplína proběhla u všech psů z naší skupiny bez zádrhelů a všichni jsme si konečně oddechli. Máme to! Dokončili jsme úspěšně MSR!
Ještě jsme byli zvědaví na Blekýse, který měl druhý den vodu a pole. Měl smůlu. Ani jemu se nelíbilo slídit na nízké trávě a také dostal dvojku. Takže další flet v druhé ceně. Cože? Že by? Že by Elwood, outsider, nejnevypočitatelnější z naší výpravy byl jediný flet v první ceně? Ale to by… To by znamenalo titul CACT a dokončení šampionátu práce?!
Nemohla jsem tomu uvěřit. Ostatně titul není nárokový. V sále před vyhlášením se trofeje odnášely a zase přinášely. Tak jsem se přece jen zajímala, jak nám spočítali průměr známek z přinášení, protože tam to bylo opravdu těsné a my měli spočítaný průměr se zaokrouhlením na trojku. Dvojka by znamenala sestup do třetí ceny, trojka stačí na první cenu. Počítání byla trochu hra na nervy. Nakonec po opakovaném přepočítávání mi ukázal jeden z pořadatelů palec vzhůru. Že by? Ne, do oficiálních výsledků ničemu nevěřím.
Nastalo vyhlášení. První byla fena goldena, zkušená fena, zkušená vůdkyně. Druhá labradorka. Třetí… Elwood! Vyhrkly mi slzy. Pes, pro kterého mám od mala slabost, kterého jsem z hecu vzala na zkoušky, který mě stál spoustu nervů, ale přinášel mi radost, mi nakonec přinesl i životní úspěch. Teprve čtvrtý flet v historii s titulem z MSR! Elwood – Bedivere, rytíř kulatého stolu a u nás střapatý Divíšek stál na pomyslné „bedně“ na nejvyšší soutěži retrívrů. Nemohla jsem dojetím ani mluvit. K tomu jsme měli ještě pěkné 5. místo Ginny a 7. Blekýse a i Derča došla úspěšně. Klečela jsem na zemi a oba objímala, oni mě olizovali a do skrumáže se přidala i Ginny. Stálo to za to!
Byl to rok pro Elwooda typický. Jak na houpačce, ale s úžasným závěrem. Elíšek je můj třetí šampion práce (po Áje a Derry). Díky, Elwoodku ! A v neposlední řadě musím poděkovat Petrovi, Elwoodovu páníčkovi, že psa vychoval, drží ho ve formě a cvičí s ním, bez toho by to nešlo.
No a tím zatím historie končí. Zda bude s Elísem pokračovat páníček, uvidíme. Já sice rozum nedostanu, ale s Elísem už na zkoušky pravděpodobně nepůjdu. V nejlepším se má přestat a lepší výsledek se nám nepovede. Zkusím ještě něco udělat s Derry, budu dál cvičit s jinými psy, máme mladé odchovy. Třeba ještě nějaký výcvikářský nebo chovatelský úspěch zažiju.
Třetí díl zpráv o zkouškové kariéře Elwooda (vlastním jménem Bedivere
Tercius) je současně velmi osobním vyznáním toho, co mi ta práce a roky
Elwoodovy kariéry daly (a někdy i vzaly).
