Lovecké zkoušky aneb těžko na cvičišti, ještě hůře na bojišti
Když už jsme se rozhodli s Ájou cvičit, bylo jen logické, že zkusíme také udělat zkoušky. Ano, ta formulace je schválně zdvojená, protože když je jedním z účastníků pes, je zkouška odvozena od slova zkusit něco, ne zkoušet někoho.
Vybrali jsme vhodné termíny, vhodné typy nižších zkoušek a úměrnou vzdálenost od bydliště. Každý typ zkoušek jsme pro jistotu přihlásili 2x, když to poprvé nevyjde, abychom měli rezervu. Něco jsme uměli, ale jak to bude probíhat v reálu, jsme netušili.
První zkoušky byly blízko Třeboně, pro nás za humny. Byl krásný slunečný den, prostě pohoda. Jenže… Na místě samém jsme potkávali známé, většinou velmi zkušené a ostřílené chovatele a vůdce. A na mě padla tréma. Klepala jsem se hůř, než před vlastní státnicí. Naštěstí v partě člověk potká zkušené kamarády, kteří si vědí rady. Prostě mě vzali a nalili do mě štamprle nějaké lihoviny. Brrr… Normálně tvrdý alkohol prakticky nepiju, ale tam mi to pomohlo. Kamarádi byli důslední a nekompromisní, tak se muselo pít ještě do druhé nohy. Naštěstí mám jen dvě. Ale nervozita zmizela.
Zkoušky začínají krásně, troubí se fanfáry na lesní roh a zpívají tradiční uvítací zpěvy. Potom se losuje startovní pořadí. Podle losů se rozdělí skupiny účastníků a ty se pak prostřídají na jednotlivých disciplínách. Vylosovaly jsme si vysoké číslo a šly na první stanoviště. No jistě, první disciplína prvních zkoušek bylo oběma nenáviděné a mnou obávané vodění psa na řemeni a volně. Psi mají určitě smysl pro humor. Jeden z prvních zkoušených se uprostřed cesty nahrbil a udělal hromadu. Pán způsobně počkal, body mu to neubralo. Ale všichni ostatní museli onen výtvor obcházet. Pes Kája se určitě vskrytu smál, on je vůbec žertéř. My jsme úspěšně hromadu obešly a začátek zkoušek se povedl. Sebevědomí se přestalo choulit někde ve spodním prádle.
Ája pochopitelně musela vyzkoušet odolnost mé nervové soustavy. Na dalším stanovišti bylo jejím úkolem přinést z vody postupně dvě kachny, které tam byly hozeny tak, aby je neviděla. Na břehu jsem ji posadila a vyslal pro první kachnu. Skočila do vody a nejkratší cestou ke břehu kachnu nesla. Vylezla na břeh asi 4 metry ode mě. Zjistila, že je ve vodě druhá kachna. První kachnu si odložila. Chyba! Skočila do vody pro druhou kachnu, přinesla mi jí a odevzdala. Rozhodčí pravili, že mi tu první kachnu musí přinést do ruky. To byl průšvih. Ája, když je u vody, je zvyklá nosit z vody. Když jsem ji nasměrovala na kachnu na břehu, točila se neustále na vodu, jestli tam není náhodou jiná. Nakonec se mi povedlo ji nasměrovat, vyslat. Sebevědomí se už zase schovávalo někde hodně hluboko. Ale Ája se ukázala jako charakter, kachnu přinesla a my pokračovaly sice s malými bodovými šrámy, ale celkem dobře ve zkouškách. Další stanoviště, dohledávka kachny v rákosí, je pro většinu psů obávaná. Na zkouškách se ale hází kachna víceméně do jednoho místa, tak je kolem rákosí pachová dálnice. Tam Ája dokázala, že umí i přemýšlet. Vyběhla, asi na 3 vteřiny se zastavila, vyhodnotila situaci a běžela po dálnici až k místu, kde rozhodčí házel kachnu do rákosí. Našla, přinesla. To vše asi za 20 vteřin. Všichni se smáli, že to byl nejmazanější výkon. Kdyby měla ruku, tak si po těch úvodních 3 vteřinách klepne do čela a řekne „Aha, tak takhle to mají vymyšlené“.
Nakonec jsme stáli před poslední disciplínou, klid na stanovišti. Psi musí 10 minut sedět nebo ležet klidně u nohy, buď volně nebo na vodítku. Mezitím se střílí. Celkem jsme to nenacvičovali, všichni říkali, že to nic není. Žertéř Kája dokonce prý při tom jednou téměř usnul. Jenže ti všichni neměli fleta s jeho temperamentem. Ája se střelby nebojí. Naopak. Jak se začalo střílet, zbystřila, jestli nebude nějaká legrace. Nebyla. Jen sedět? Fakt? Zkusila si lehnout. No dobře, to lze, pak si znovu sedla. Zůstaň!!!! Stával se ze mě břichomluvec, protože povely se nesmí dávat, nebo aspoň ne nahlas. Syčela jsem a huhlala bez pohybu rtů, protože nás rozhodčí kontrolovali. Ája zkusila, co by udělalo mi dát pusinku. Lehni! No dobře… To je otrava... Co ještě pusinku, nepomohlo by to? Lehni! No jo, tak si lehnu… Co támhle je, nebude legrace…? No jo, nebude, už ležím… Bylo to hrozně dlouhých 10 minut. Nakonec jsme ztratily další bodík, ale zkoušky jsme udělaly. Dokonce výborně v první ceně.
Na druhé zkoušky jsme jeli už jako mazáci. Kolegové mě hned zkraje upozornili, že je Ája jediný flet, takže pokud by dokončila v první ceně, získala by titul. Hned na první disciplíně si mě děvče vychutnalo. Kachnu v rákosí našla suverénně. Cestou zpět však začala zpomalovat. Pak se uprostřed zastavila, odložila si kachnu a šla se vyčůrat. Klela jsem pod vousy a hypnotizovala ji. Ája klidně dokončila, vrátila se bez povelu pro kachnu a přinesla ji poloomdlívající paničce. Ztratila jen pomocný bodík, ale mé sebevědomí se opět kamsi odstěhovalo. Pak chodila nádherně. Před poslední disciplínou, slíděním v rákosí jsme měli plný počet bodů a já se už viděla s pohárem pro CACT. Chyba! Rákosí bylo samá kopřiva a Áje se tam nechtělo. Rychle ho prolítla a zjistila, že tam nic není. Rozhodčí byli velmi přísní a trvali na časovém limitu. Nakonec nás výsledek odsunul do druhé ceny. Titul se nekonal. Naučilo mě to na vlastní kůži, že do posledního okamžiku není nic hotové. Ale co, na zkouškách vypadli i zkušení vůdci se zkušenými psy a my jsme teprve začátečníci. Stejně mi to bylo moc líto.
Podzimní zkoušky byly náš další cíl. I tam máme neoblíbené disciplíny. Tak uvidíme. Opět v krásném prostředí, opět skupina známých, fanfáry, losování. Tentokrát jsme začínali opět na neoblíbené disciplíně a s losem číslo 1. Aspoň to budeme mít rychle za sebou! Nenašlápli jsme sice zkoušku ideálně, ale vcelku uspokojivě. Představa rozhodčích se trochu lišila od toho, na co jsme byli zvyklí. Ztratili jsme první bodíky, ale pořád jsme byli v limitu na první cenu. I na těchto zkouškách si Ája vybrala infarktový bod. V disciplíně, kde jsme si celkem jisti, na vlečce králíka, se šla podívat na ukrytého rozhodčího, co tam v tom lese dělá. Pak místo pro králíka šla ke mně. Smí se sice nasadit na stopu podruhé, ale to už hrají nervy. Napodruhé odvedla svůj standardní výkon, ale opět zahnala mé sebevědomí do koutka. Pak už šlo vše hladce. Poslední disciplína byla vlečka bažanta. Nervy. Vyběhla perfektně. Popadla bažanta. Běží zpátky. Trochu zpomalila, přemýšlí. Znovu jde. Odevzdává. Sláva!!! Objímám Áju a v očích se zaleskne slzička. Máme první titul! Člověk by nevěřil, že ho to tak vezme. Soutěživost, hravost, nervy, radost, smutek. A hlavně vděčnost Áje za báječnou relaxaci. Někdy adrenalinovou, ale báječnou.
Na poslední letošní zkoušky jsme už byli respektovaní mazáci s jedním titulem. Už nás začali brát vážně. Na druhé straně jsem byla úplně klidná. Měli jsme v té době spoustu jiných starostí a tak jsme brali zkoušky jako odpočinek. Navíc jsme dělali v partě ty starší, zkušenější, kteří uklidňovali ty z kamarádů, kteří šli na zkoušky poprvé. Jedna ze začátečnic byla s námi ve skupině a my jsme prožívali její úspěchy a problémy víc, než naše. Fandili jsme tak, že jsme byli málem schopni sami nastoupit pozdě. Ostatně nám o nic nešlo, my jsme si dokázali, že Ája umí, už dříve. Zkoušky se sice berou jako závody a jde o titul pracovního šampióna. Ale my už jsme pochopili, že je to především relaxace. Snad proto tentokrát Ája šlapala, jako nikdy. Došla bez jediného zaváhání s plným počtem bodů. Ani pověstný infarktový bod si nevybrala. Do úzkého finále o vítěze zkoušek jsme se nedostali jen proto, že jsme neměli vyřízenou chovnost, na což se bere při rovnosti bodů zřetel. Ale co! Kamarádi udělali zkoušky, odpoledne vykouklo na chvilku sluníčko a my si užívali. Nakonec byla stejně z fletů nejlepší, ba i ten titul dostala. A sebevědomí? Chudáček pochopilo, že ani tady se uplatňovat nebude. Tady že jde hlavně o to, že to baví Áju, baví to nás a ještě se člověk pohybuje v partě známých, většinou podobných psích šílenců. A tak to asi má být.
|