Nick Tisk E-mail
Napsal/a Eva   
aneb Mikuláš rozhodně ne svatý

Byl to PAN PES. Dalmatin, krásný mohutný sebevědomý pes. Zločinec i mazlíček. Miloval všechny lidi, fenky, teplo, les, louky, běhání, skákání, nenáviděl veškeré potenciální psí soupeře, kočky, vodu. Můj první pes. Za duhový most odešel v úctyhodném věku 15,5 roku, přestože celý jeho život hrozilo, že skončí dříve násilnou smrtí.
Jako štěňátko jsem si ho přivezla domů v roce 1978, tedy v době před slávou a zhoubou plemene, způsobenou filmem 101 dalmatinů. V té době bylo v Československu celkem něco přes 400 dalmatinů. Nebylo snadné ho sehnat. Přes původní přání mít fenku na mě zbyl ON.

Nick

Že bude osobnost bylo jasné hned od začátku. Svůj domov zval domovem nějaké tři dny, když přemohl prvního z řady odpůrců, ruční smetáček. To bylo tak. Smetáček drze zametal před jeho pelíškem. Psík zavrčel a vrhl se po něm. Smetáček se drze postavil a pleskl ho štětinami po čumáčku. Pejsek jen nepatrně couvl a hned se vrhl po smetáčku znovu. Smeták znovu zaútočil. Ve štěňátku se objevila bojovnost. Vrhal se na smetáček, až ho nakonec zakousl, zuřivě zatřepal a vítězoslavně odnesl do pelíšku. Však to byl taky výkon! Smetáček byl skoro stejně velký jako pejsek.
Psík byl zvědavý a rychlý. Byl mistr v pletení se pod nohy, už od jeho útlého dětství měl člověk pocit, že je těch štěňat doma nějak moc. V mládí měl literární sklony. Sežral nebo poškodil několik knížek. Co do literárního vkusu byl všežravec. Nejhůře to odnesla publikace o spartakiádě a rozečtená kniha od G. Durrela. U ostatních se škody daly zalepením zamaskovat. Také boty počítal docela se zaujetím. Jen nějak neměl rád sudá čísla, což u bot vyřešil snadno. Vždy zlikvidoval jen jednu botu z páru, druhou nám nechal.


Zpočátku miloval všechny lidi, psy i jiná zvířata. Divoká zvěř utíkala, tak ji honil, asi aby si mohl pohrát. Zkoušel se kamarádit s kočkami. Jenže na první pokus dostal pořádný výprask od kočky v poli. Zkusil to podruhé. To kočka vyřešila po svém. Před psem utekla do domku, který měl schody se zídkou z boku a dveře proti schodům hned za malinkou podestou. Pejsek se hnal třetí kosmickou, kočka ho provokovala a těsně přede dveřmi vyskočila na zídku. Pejsek, jak byl rozběhnutý, vrazil v plné rychlosti do dveří, až to zadunělo. Považoval to za nesmírný podvod a od té doby kočky nenáviděl. Nenáviděl je z celé psí duše a bohužel na život a na smrt. Jak už příběh se smetáčkem napovídá, nic ho nezastavilo. Pokud se kočka nespasila útěkem, nebylo jí pomoci. Po pár měsících výcviku jsme zvládli poslušnost a hlavně přivolání. Neposlechl jen když viděl háravou fenku nebo kočku.


Od mala byl sebevědomý. Malé psy do velikosti kokra přehlížel s velkými se měřil a posléze pral. Čím větší pes, tím lépe. Vyhledával spory hlavně s ovčáky, dobrmany a dogami. Ty znal ze cvičáku a považoval za konkurenty. S dogami to bylo specifické. V sousedství měli mladíka, modrou dogu. Pokud byl dogánek štěně, byli velcí kamarádi. Nick ho pustil i do své misky. Jenže pak začal Dodo dospívat a troufat si. Fakt je, že Dodo byl poněkud nevychovaný. Panička na něj byla slabá. Chodili jsme společně na cvičák a pes si s ní dělal, co chtěl. Když jsem si ho chvíli vzala na vodítko, byli jsme oba za 10 minut zpěnění, ale pes poslouchal. Jenže s jeho paničkou to bylo další týden stejné. No a jednoho dne si Dodo usmyslel, že na staršího kamaráda Nicka zavrčí. Ten si to pochopitelně od fracka (sice 2x těžšího a o kus většího, ale mladšího) nenechal líbit. Prostě hoši se do sebe pustili. Dodo vyrazil, leč než se mohl zakousnout, už byl před ním vzduch a Nick ho kousl do zadku. Zase otočka a totéž. Prostě na poprvé ho Nick spráskal, než jsem k nim stačila doběhnout. Krev netekla, s majitelkou jsme se dobře znaly, tak se moc nestalo. Ještě jednou se k sobě dostali. Jenže to se Dodovi povedlo do Nicka zakousnout. Vypadalo to ošklivě, panička pobíhala a křičela, jenže bez akce. Tak jsem se mezi ně vrhla a roztrhla je. Tentokrát krev tekla, ale nejvíc moje. Měla jsem prokousnutou dlaň u palce. Psi byli poškození minimálně, jen nějaké šrámy. Od té doby jsme je k sobě nepustili. Dodo skončil nakonec špatně. Jeho rodina ho nezvládala čím dál víc a poté, co pokousal už třetího člena rodiny, ho nechali utratit.

Nick
Na cvičáku byl Nick atrakce. V té době byl možný jen klasický svazarmovský výcvik včetně obrany, a dalmatin byl vzácnost nejen na cvičáku. Výcvik poslušnosti celkem šel. Proti německým ovčákům jsme sice skvělý dril neměli, ale poslouchal. Některé cviky dělal po svém. Například na kladinu odmítal vylézt po žebříku, protože na ni dokázal z místa vyskočit a zůstat stát. Na vysokou kladinu už nedoskočil, tak vzal žebřík na milost.Ostatně vyskočit z místa a zůstat na ní stát dokázal na zídku, vysokou kolem 160 cm. Výšky mu nevadily. Na hradě Dívčí kámen s oblibou běhal po zdi nad propastí a ještě dělal kašpařiny. Překážky skákal rád a elegantně. Pokoušel se skákat i tam, kde ostatní psi šplhali. Bariéru 180 cm ještě přeskočil, ale už se mu zadní nohy zachytily a Nick se řítil po hlavě k zemi. Skončil v jakémsi parakotoulu, otřepal se a šel na překážku znovu. Revír, vyštěkání figuranta za zástěnou, pochopil rychle. Jenže opakování za tou samou zástěnou ho nebavilo. Za párkrát juknul na figuranta, snad se i ušklíbl, označkoval si potupně zástěnu a šel. Zato v lese se nikdo před ním do neukryl. Vyštěkával houbaře, lesní dělníky, babky na borůvkách. Vše předpisově, ze vzdálenosti zhruba 1 metr, bez útočení, hlasitě. Bohužel objevení záškodníci neměli to pravé pochopení pro úsilí psa.


Kousání do známých taky považoval za hloupost. Zjevně si hrál s figurantem na přetahovanou. Tak se mi smáli, že bych musela psa bránit já. Jednou jsme to vyzkoušeli. Pes dostal náhubek a byl puštěn na volno. Jeden z figurantů, kterého Nick skoro neznal se na mě vrhnul. V tu chvíli se mu pes přemístil na záda. Přemístil, protože jednu chvíli byl tak 6m daleko a v následujícím okamžiku řval figurantovi za krkem. Maje košík, nemohl kousat. Tak aspoň figuranta mlátil náhubkem tak, že dotyčný měl i přes tlustou bundu modřiny. Od té doby se nám nesmáli. Se známými se pořád o rukáv přetahoval. Dotyčného figuranta kousal tvrdě a razantně, jen mu bylo jedno, jestli půjde po rukávu, nebo po noze. Se služebním výcvikem jsme radši skončili. Pochopila jsem, co v domácím mazlíčkovi je, ale bylo jasné, že si naučené vysvětlí po svém. Zajímavé je, že svou razanci nikdy na nikoho jiného neuplatnil. Lidi měl buď rád, nebo si jich nevšímal. Ta jediná situace ukázala, čeho by byl schopen, kdyby někdo ohrozil jeho lidi. Naštěstí vždy vyhodnotil situaci správně a různé velikonoční zvyky, chytání a házení paničky do vody a podobně považoval za taškařice a neřešil je.


Všechny fenky považoval za svůj harém. Byl chovný a zplodil víc než 40 legitimních potomků. Kolik nelegitimních naštěstí netuším. Občas se k němu některá fenka prohrabávala do zahrady, takový to byl milovník. Když mu bylo něco přes 2 roky, pořídili jsme mu kamarádku a družku, dalmatinku Korinu. Nejprve tu fenečku, která připomínala spíše větší krysu se zájmem očichal, pak se bez zájmu odvrátil. Pak ale zjistil, že TO bude s námi bydlet. Strašně se urazil a týden se mnou nemluvil, Když jsem ho zavolala, ohlédl se jen proto, aby se mohl znechuceně odvrátit. Když sis mohla TO přinést, tak si jdi za TÍM a mě nech na pokoji. Po týdnu přišel pro pamlsek a pohlazení. Nakonec mi odpustil. Korinu ale odmítal. Až po měsíci jsem ho přistihla jak si se štěnětem hraje. Za chvíli byli nerozlučná dvojka, kterou rozdělila až smrt. Korina odešla první a Nick ji přežil jen o 3 týdny.


Kromě koček byla Nickovým největším nepřítelem voda. Jediné množství vody, které uznával byl objem tak akorát do misky. Pokud mu voda sahala ke kolenům, zarazil se a dál nešel. Téměř neuměl plavat. Pokud jsme ho k tomu nějakou zradou donutili, plaval velmi špatně. Cákal si do nosu a do uší, což jeho nechuť k vodě výrazně zvyšovalo. Několikrát u menšího rybníčku zmapoval situaci a místo aby se nechal nalákat na plavání, radši oběhl rybníček po břehu. Na druhém břehu nás pak vítal a vrtěl celým psem, radostí, že nás vidí a že nemusel do vody. Vodu neměl rád ani kolem sebe. Na loď jsme ho dostali jednou. Byla to dostatečně stabilní pramice a dostali a hlavně udrželi ho v ní jen násilím. Poté, co jsme odrazili od břehu, se už nepokoušel vyskočit. Polo seděl, polo ležel na dně a my jsme uvažovali, kdeže to vibruje ten motor. Pan pes, který se ničeho nebál, vibroval strachy jak výkonný lodní motorek, jen tu práci nevykonával. Jak jsme se přiblížili ke břehu, opustil plavidlo a už se odmítal byť i jen přiblížit k něčemu, co připomínalo loď.


Měl hrozně rád společnost. Lidi rozděloval na ty, se kterými se bavíme. Ty vítal a miloval. Těch ostatních si nevšímal. Na dalmatinech je úžasná jejich mimika. Je to pes, který se umí smát. Když se vracíte třeba po pěti minutách, dalmatin vrtí celým psem, čenich nakrabatí a pysky roztáhne do nadšeného úsměvu. Pak ho to začne dráždit v nose, protože úsměv, ostatně jako vše, dělá s plným nasazením a začne prskat. Zubí se prská, zase se zubí a do toho mrská celým tělem. Pokud jde někdo cizí s vámi a vidí vaše přivítání s dalmatinem, má obavu, že na vás pes cení zuby. Ale je to jen nádherný zubatý úsměv, projev čiročiré radosti, že se páníček vrátil.

Nick
Co má s tímhle vyprávěním společného ten Mikuláš z úvodu? To je tvořivost našeho páníčka. Nick je přece Nicholas tedy po česku Mikuláš. Proto jsme občas Nickovi říkali Mikuláši nebo Mikuldo. Byl to raubíř a výtržník, milující psí duše, která nás vítala zubatým dalmatiním úsměvem celý jeho dlouhý život. Občas jsem umírala strachy, když byl v noci na záletech za fenkami, pak ale přišel a vítal člověka celým psem. Někdy přišel potrhaný, jak dával najevo konkurentům, že se nedá, že všechny holky jsou jeho. Se všemi ostatními psy dohromady jsem nebyla na veterině tolikrát, jako s ním. Na druhé straně jsem mu mohla převazovat rány a dávat injekce i infuze bez asistence, protože mi bezmezně důvěřoval. Dělal rošťárny se stejným nasazením, s jakým se pak dovedl lísat a udobřovat. Historek by bylo na několik povídání. Byl to můj první vlastní pes. Jediný pes samec, od té doby mám fenky. Byl opravdová osobnost. Vlastním jménem Asym z Císařské zahrady, ale pro nás Nick – Mikuláš, rozhodně ne svatý.

Aktualizováno ( 11. duben 2008 )
 
Obrázek...
image051.JPG
 
Poslední novinky
 
Oblíbené
 
 
Menu
Domů
Naši psi
Chovní psi z naší CHS
Výstavy a zkoušky
Odchovy
Úspěchy našich odchovů
Vyprávění
Různé informace
Program SR-Lov
Odkazy
English Info
Fotogalerie
Napište nám
O nás

 


Tercius - Flat Coated Retriever
Design by cmslounge     RSS