Bekina k nám přišla poté, co umřela Kora. Nickovi už bylo 15 a půl a po Korinině smrti vypadalo, že ji bude každým dnem následovat. Do toho jsem si přečetla inzerát na prodej dalmatinků. Hovor byl krátký. „Máte fenečku?“ „Máme dvě volné“. „Tak my bychom se přijeli podívat. Nezávazně.“ Z domova měla jít štěňata až za týden. Jakmile jsem ji uviděla, bylo vše jasné. Ne, že bych si ji mohla nějak prohlížet, protože mi začly najednou slzet oči. Beky byla totiž strašně podobná Korině. U dalmatinů, kde se na výrazu silně podílí rozmístění puntíků byla taková podoba až neobvyklá. Ještě jsem musela přesvědčit dceru, aby týden hlídala štěně, aby neumořilo chudáka starouše Nicka, ale k téhle práci ji přemluvit nebyl tak velký problém.

Bekinka byla klidné štěně. Později jsme zjistili, že je poměrně bázlivá. Na zahradu se odvážila jen za někým z nás nebo za Nickem, který už měl problém se stářím udržet na nohou. Ale s novou kamarádkou překvapivě ožil. Ujal se funkce vůdce smečky a štěně hlídal, tedy pokud zrovinka nespal. Bylo to komické, jak Nick šel hrdě, byť krokem již značně nejistým a za ním se batolila Bekinka v důvěře, že ten veliký pes by ji ochránil. Pak se Nick zastavil, pro jistotu se rozkročil (aby náhodou neupad´) a všem v okolí hlasitě oznámil, že on je tu pán a ochránce malého štěňátka. Vydrželo to tři týdny. Pak Nick prohrál svůj boj s věkem a špatnými ledvinami.
Pro Bekinku jsme se stali hlavními ochránci my. První, co jsme zjistili, že ji nesmíme nikdy fyzicky trestat. Lehké plácnutí novinami v ní způsobilo děs a chaos. Jediný přípustný trest bylo zvýšení hlasu a Beky okamžitě přibíhala a udobřovala si nás. Dále jsme zjistili, že ve vypjatých situacích panikaří.

To bylo tak. Na procházce v lese jsme potkali partu mladíků, slušných, ale velikých. Všichni nesmírně obdivovali štěňátko. Shlukli se kolem ní, lákali ji k sobě, chtěli si ji pohladit. Jenže ouha! Beky zjistila že nás nevidí a že jsou kolem ní samí cizí a velcí kluci. Zpanikařila a začala prchat, pochopitelně ode mě. Tak nezbylo než vystartovat za ní a jemně leč hlasitě ji volat a upozornit, že jsem tady! Neopustila jsem ji, strašní hoši nebyli ani pejskožrouti, ani lidožrouti. Vše se v dobré obrátilo. Ale Bekinka byl jediný pes, který se nepotřeboval učit přivolání. Hlídala si nás a pro jistotu se v neznámém prostředí nevzdalovala vůbec a ve známém jen na bezpečnou doběhovou vzdálenost. Tahle historka nás navíc upozornila, že se Beky bojí mužských. Páníčka ne, dědy taky ne, ale u ostatních byla vždy obezřetná a dlouho trvalo, než někdo získal její podmíněnou důvěru. Vůbec nechápu proč, protože v rodině chovatelů byl pán a děda a oba se chovali k pejskům opravdu hezky. V osmi týdnech přišla k nám a už ten strach v sobě měla.

Další zvláštností bylo, že Bekině naprosto chyběl lovecký pud. Pokud vyskočil zajíc nebo dokonce srna, Beky se ukryla za mě nebo páníčka, aby ji to strašné zvíře nenapadlo. Strašné zvíře to sice nikdy ani nenapadlo, ale co kdyby. Bekinka razila heslo, že na opatrnost ještě nikdo neumřel, zato hrdinů jsou plné hřbitovy. K bažantům a slepicím měla značně nedůvěřivý vztah, jen malé ptáky a veverky občas prohnala, protože zjistila, že ti vždycky utečou. Zvlášní vztah měla ke kočkám. Zřejmě je považovala za neobvyklý druh veverky a pokud kočka utíkala, pustila se Beky odhodlaně za ní. Jednou v poli kočku doběhla a kočka se obrátila proti ní. Viděli jste někdy brzdit disneyovské figurky? Tak tak nějak se Bekina zapřela všemi čtyřmi, zastavila smykem a rozpačitě popošla kolem naježené kočky . Pak čuchla k trsu trávy, podívala se na list a vůbec se chovala tak, že přeloženo do řeči slov by člověk slyšel: „Co jsem to tu chtěla? A co to tu je? Kočka? Kde se tu vzala kočka? Ostatně co je to kočka? Tady nekdo viděl nějakou kočku?“ Když jsem překonala záchvat smíchu a přivolala Bekinu, viděla jsem nejposlušnějšího pejska na světě, který nechce nic jiného, než ukázat paničce vzorové přivolání.

Její nechuť k lovu byla tak veliká, že jednou při vyhrabávání zahrady, když jí vyběhla myš přímo pod nos a ona ji omylem chytla, se úplně zděsila. Polomrtvou myš vyplivla a znechuceně ji obcházela a koukala na nás vyčítavě: „Co jste mi to podstrčili?“ Chudáka myš jsme museli usmrtit sami.

Co Bekině chybělo na odvaze, měla na empatii. Nesmírně milovala svou smečku a neomylně poznala, když někomu něco bylo. Okamžitě přišla, položila hlavu na klín, na ruku, na koleno, prostě kam to bylo nejpříhodnější a jen oddaně koukala. Nic víc, ale byl to nesmírně povzbuzující a utěšující pohled. Bylo jedno, jestli její člověk měl problémy fyzické nebo psychické. Poznala jakékoliv, neomylně a dřív, než kdokoliv jiný.

Byla citlivá a jemná, ale nikdy nebyla příliš kontaktní. Stačilo jí si položit hlavu na koleno, lehnout si člověku k nohám. Za největší důvěrnost jsem považovala, když mi zapořila hlavu do podpaží. Neměla ráda, když ji někdo bral kolem těla, nebo kolem krku. Ode mě to snesla, od pána taky. Ještě starší dcera ji směla vzít kolem krku. Ostatním se vyvlekla a odešla. Jen mladší dcera, se kterou vyrůstala si jako lidské štěně směla dovolit víc, ale jak rostla, začínala ji Beky usměrňovat. Na veterině jsem ji nesvírala, jen lehce přidržovala za rameno a bok. Většinou byl veterinář nesvůj, ale když viděl, že je Beky úplně klidná, nakonec ji naočkoval. O moc víc, než očkování nikdy nepotřebovala, jen ke stáru jsme nechali vyříznout bulku na mléčné žláze. Její nechuť k těsnému kontaktu způsobila, že byla jediný pes, který se nikdy nepokusil spát v posteli. K člověku si lehla jen venku na deku, ale tak, aby se pokud možno nedotýkala. Pokud ji člověk objal, vstala a rezervovaně odešla.

Beky byla od štěněte velmi hodná. Loužičky udělala jen když nebyl v dohledu nikdo, kdo by ji na zahradu dovedl. Sama se tam bála. Ale dovedla si velmi brzy říci. Prakticky od tří měsíců byla naprosto spolehlivá. Byla nesmírně přátelská ke psům. Chovala se něžně ke štěňatům a učila je slušnému vychování. S každým psem vycházela, sama se nikdy neprala a pokud mohla, z konfliktu vycouvala. Jen výjimečně ji někdo napadl, a to jsme tam byli my a vždy ji zachránili. Vzhledem k tomu, že její máma byla výtržnice, nás Bekinky povaha mile překvapila. Vysloveně zlepšovala pověst dalmatinů v okolí, protože v té době byla móda dalmatinů odstartovaná slavným filmem a v chovu se objevili jedinci s nepříjemnou agresivitou. Normální dalmatin je sebevědomý, ale vyrovnaný pes. Ani agresivita, ani bázlivost k plememni nepatří.

Přestože měla nestandardní povahu, uvažovali jsme nějakou dobu o štěňatech. Beky byla chovná, ale nakrýt se nám ji opakovaně nepodařilo. Jak na ni pes vyskočil a sevřel ji předními tlapami, okamžitě panikařila. Kvílela, lehala si, zděšeně prchala. Raději jsme pokusů nechali, protože bychom museli přistoupit k násilnému nakrytí nebo inseminaci. Množit zvíře s bázlivou povahou se nám nechtělo. U nás byla Bekinka milá a něžná, ale při tvrdším zacházení by se povaha mohla zvrtnout do agresivity ze strachu. A proč produkovat nešťastné psy a dělat nešťastné páníčky?

Hlavní Bekiny nectností byla neskutečná žravost. Dalmatini, hlavně feny jsou žraví. V praxi se to dobře využije při výcviku. Ale Beky byla extrém. Nezažili jsme, že by měla dost. Jednou babička vyklízela lednici a méně jedlé zbytky dávala psovi. Když jsme přišli, Bekina sotva funěla. Měli jsme jet do chaty. Autem. Poprvé se pozvracela ještě doma, vyprodukovala poměrně úctyhodnou hromadu. Podruhé to bylo v autě, část na deku, na které ležela, část jsem zachytila do igelitu. Třetí hromada šla do kapsy na dveřích auta. Pak zbylo na ještě jedno pozvracení deky. Když jsme vystoupili, vypadala stále Beky, jako kdyby spolkla rugbyový míč a ten se jí v žaludku vzpříčil. Z plných boků vystupovaly obrysy přecpaného žaludku. Skoro jsem měla obavy z torze, ale Beky byla veselá, pohyblivá a stále ještě dobře napapaná, přestože jsem uklidila asi 2 velké misky zvratků. Netuším, kolik toho dokázala sežrat, babička se nepřiznala (dala jí toho jen „trochu“) a Bekina nemluvila. Protože spolu babička s Bekinou koexistovaly dlouho, trpěla Beky celý život nadváhou. Ale byla vždy veselý a pohyblivý tlouštík. Dokud ji nezačala trápit artróza, utekla při hře skoro všem pejskům. Jen dvakrát našla svého mistra. Jednou to byla krásná štíhlá anglická setra a jednou vipet.

Jak skromně Bekinka žila, tak i umřela. Ke stáru trpěla šedým zákalem, tak neměla moc ráda procházky v lese, který v mládí milovala. Jednu srpnovou neděli se lesem celkem neochotně ploužila, ale přikládali jsme to špatnému zraku. Večer se chovala úplně normálně, ráno vyžebrala kousek chleba od snídaně a vyprovodila nás, když jsme šli do práce. Měla volný přístup domů a tak nás po příchodu z práce ani npřekvapilo, že je na svém pelíšku. Jenže nás nešla vítat a to bylo neobvyklé. Nejprve jsme mysleli, že jako stará dáma tvrdě spí, ale zjistili jsme, že spí navždy. Zřejmě dostala srdeční záchvat a protože byla sama doma, musela jít na tu poslední cestu bez naší uklidňující ruky.
Bylo to poprvé po sedmadvaceti letech, kdy jsme trávili večer doma a bez psa. Nejprve jsem si říkala už nikdy... Druhý den jsem proběhla inzeráty a odpoledne jsme se jeli nezávazně podívat na štěňátka fleta. Uviděli jsme malé černé čertíky a seznámili se s Ájou. A pak už nebylo žádné nezávazně. Ostatně i ty peníze na štěně jsme měli s sebou zcela náhodou...