Tak mě panička vzala zase na zkoušky.
Jak to poznám? No, jednoduše. Už večer začnou moji lidi něco chystat. Batoh a nějaké věci do něj. To zpozorním, protože batoh je buď výlet, nebo zkoušky, vlastně ještě výstava, ale před tou mě koupou a pořád češou. Tentokrát to výstava určitě nebude. Ráno se vypravujeme většinou dost brzy. Všude překážím, aby na mě nezapomněli. V autě jsem první. To je jistota, že mě nezapomenou doma. Pak jedeme, ale pořád nevím, jestli to bude výlet, nebo zkoušky.
Když dorazíme na místo, kde je víc psů a páníčci v barvách do zelena, jsou to nejspíš zkoušky. Jakmile se udělá nástup a troubí se fanfáry na uvítanou, je to jasné. Jsou to zkoušky! Vlastně ještě by to mohl být hon, ale tam bývají i jiní psi, než retrívři.
Panička bývá nervózní, já se většinou těším. Pravda, na zkouškách se musí víc poslouchat a víc čekat a to nemám ráda. Ale zase mám jistotu, že budu moci nosit opravdovou zvěř a ne jen náhražku. A to mě baví.
Po uvítání se sice ještě dějí takové věci, jako, že pořád kolem chodí nějací páni a něco zapisují, dokonce jeden, co mi kouká pod ocásek. To já nerada. Ale panička mě popadne a to už vím, že mi odpor není nic platný. No, ale řekněte, to se dělá, koukat slušné mladé psí dámě pod ocásek?
Nakonec všechny přestane chození s papíry bavit, rozdělíme se do skupin a jdeme na věc. Vyrážím jak závodní kůň, ale ouha! Panička, vlastně teď vůdkyně, mě sprdne. Říká mi kozo splašená, syčí a vrčí na mě. No řekněte, copak jsem koza?! Ach jo, už zase musím jít u nohy.
Tenhle Field Trial, jak tomu říkají, je nový. Vypadá jako opravdický hon. Jenom s tím rozdílem, že je panička, vlastně vůdkyně nervózní a chodí kolem nás pořád nějaký pán, kterému říkají rozhodčí. Ten pán nemá ani psa, ani nic nenosí, jen občas něco řekne vůdcům. Ale prý je ten nejdůležitější, tak nevím, podle čeho to poznají.
Chvíli postupujem po poli a pak to začne! Začnou vylétávat bažanti a ti páni s puškami je střílí. Jé, tamhle zrovna jeden spadl! Točím se a koukám po něm. Panička, pardón, vůdkyně, zase syčí jak hrnec v kuchyni. Nojo, už sedím. Ale jak mám sakra sedět, když kolem padají bažanti?! Já je chci nosit! Ne tady dřepět! Nos mi rejdí ze strany na stranu, hlava se otáčí, ale zatím sedím. No konečně! Ten pán, co mu říkají rozhodčí, něco řekl vůdkyni a ta mě posílá pro bažanta. Letím, popadnu ho a vítězně nesu zpět. To je ono, ne jen sedět a čekat!
Ale zase jen kousek postoupíme a zase čekáme. Dokonce, lidi, to je nespravedlnost, posílají cizího psa pro bažanta, na kterého žádostivě koukám! A on ho vezme a odnáší, hamoun! Ještě mě vůdkyně pošle pro vzdáleného bažanta. Fouká vítr a ty pachy se mi nějak nedaří rozmotat. Tady byl bažant! To cítím, ale není tam. Přitom to voní. Vůdkyně (vidíte, jak jsem se to naučila) mě přivolává a znovu posílá. Zase mi nese vítr závan z druhé strany, zase se dostávám na místo, kde ten bažant byl a není. Teprve na třetí vyslání jdu přesně podle povalu a bažanta najdu. Ten vítr mi dal. Asi budu muset víc spoléhat na pa…, pardón vůdkyni. I když nemá takový nos jako já, posílala mě správně.
Moc těch bažantů tedy nebylo, jen tři. A už jdeme zpátky. Jen chvilku se vyvenčím a napiju a jdeme znovu na stanoviště.
Tentokrát nepostupujeme, jen stojíme na místě. Opět slyším troubení začátku leče a opět rámusení honců. To znám. Tak dělejte, už bych zase něco nosila! Opět slyším střelbu. Padne jeden bažant, druhý, třetí. Chci si všechny zapamatovat, točím se na vodítku na jednu a druhou stranu. Vůdkyně mi tiše nadává, ale já ani neslyším. Proč mě už nepustí!? Nakonec jsem si ještě jednoho bažanta přinesla. Ale bylo to málo. Ti ostatní hamouni psi mi je určitě vysbírali! No nevadí. Snad příště.
Přichází pan rozhodčí a říká vůdkyni, že mi musí dát nějakou trojku. Co to je nevím, stejně mi nic nedal. Vůdkyně odpovídá, že ví, že si to zasloužím. Co si zasloužím? Víc bažantů, to ano, ale nějakou trojku!?
Nakonec mi řekli, že protože jsem praštěná (vlastně příliš temperamentní) a musím chodit na vodítku, tak mě ta trojka stála první cenu a titul. Nojo titul a pohár... Už jsem to zažila a nesla jsem se patřičně hrdě. Taky jsem si mohla pohár chvíli podržet, aby všichni viděli, ža je můj. Je to pěkné a vůdkyně má pak velikou radost a dostanu nějakou odměnu. Ale lidi, kdo to má vydržet, když padají bažanti a já mám v klidu sedět! To vám trpím, no jako pes. Vlastně spíš jako flet na Field trialu.
Pocity a postřehy fenky flat coated retrievera Ike z Vlčích luk z Field trialu v Radanech u Protivína zapsala panička (ehm, vůdkyně) Eva Žampachová
|
