Ája (6) Tisk E-mail
Napsal/a Eva   
Holky, pozor na chlapy!

Tak vám musím naštěkat, co se mi stalo. Zase jsem měla ty svoje dny, kdy je mi tak divně a moc se mi líbí pejsci. Páníčci mě hlídají, jak potkáme nějakého fešáka, už mě vlečou pryč. Jenže tentokrát to bylo jinak.

U nás doma venku, kam chodíme na procházky mě k žádnému nepustili. Ale pak mě naložili do auta a jeli jsme. Přijeli jsme k hájovně v lese, kde jsem se prý narodila (to už si nepamatuju). Byla jsem malinko nervózní, byla tam spousta různých psů. Sice byli většinou za ploty, ale nevěděla jsem co se bude dít. Pak pustili Bimba. Toho znám, potkáváme se na výstavách a na zkouškách, je to docela fešák. Ale holky! On místo oňuchávání a hraní na mě hned skočil! No, to víte, že jsem mu řádně vynadala. Takhle se k jemným dámám nechová! Cožpak jsem nějaká lehká? Chvíli nás nechali běhat. Já si chtěla hrát, ale on furt jen to jedno! Tak jsem na něj už byla naštvaná a pořádně jsem ho vyštěkala a štípla. Ten pán, co s Bimbem bývá, říkal něco jako, že to k tomu ještě není, ať přijedem za dva dny. Chvíli mě nechali si to tam zkontrolovat, pak mě panička naložila a jeli jsme domů. Stejně tam u nich nebylo nic zajímavého. Mno, možná by ten Bimbo ušel, ale je to hrubián.

Za dva dny mě pejsci zajímali ještě více. A zase jsme vyrazili autem, zas na to samé místo. Zas do toho nesympatického výběhu. Bimbo tam byl taky. A hned se mi začal dvořit. Párkrát jsem ho vyštěkala, aby si nemyslel. Když už jsem uvažovala, jestli by přece jen  nestál za to, chytil mě jeho pán a než jsem se vzpamatovala, už jsem neměla o čem uvažovat.

Jezdili jsme tam ještě třikrát. Naposled už mě to tedy moc nebavilo, bylo to pořád stejné. Ale od té doby se mi přestali pejsci líbit.

Lidi, já měla pořád hlad. Vymetla jsem misku s masem a ještě i s granulemi. Nikdy v životě mi takhle nechutnalo! Asi změnili značku granulí a dodavatele masa (pozn. zapisovatele: nezměnili), všechno bylo chutnější a lepší. Venku mě obtěžovali cizí vlezlí čoklové. Já přece měla Bimba, tak co si myslí. To je pan pes, je prý i nějaký šampón (vlastně šampión, šampón je ten hnus, co na mě panička občas patlá) a teď by mě obtěžoval kdejakej hejhula. S kámoškama jsem se ještě občas prolítla, ale postupem času mě to nějak začalo zmáhat. A taky jsem začla tloustnout. Já, o které říkali „ta hubená fletka“, jsem začala mít pupek.

A aby toho nebylo dost, vzali mě k veterináři. Tam to znám a nemám ráda. Lidi mi nevadí, ale divně to tam smrdí a je tam cítit strach ostatních psů, který mě znervózňuje. Tentokrát to byla zvlášť velká pohana. Představte si, oholili mi bříško! Byla jsem jak nějaké holobřiché štěně! Já, dospělá, šikovná čubička, která se líbí i pořádným chlapům! Holobřich! Potom jsme šli zase do čekárny a pak do takové tmavé místnosti. Napatlali mi bříško něčím studeným a jezdili mi po něm takovou věcí. Pak ta vetka říkala: „No tady jich je taky plné břicho. Dva, čtyři, šest, no určitě aspoň sedm nebo víc. Když jich je tolik, tak je nespočítám, jsou jeden přes druhého. Může jich být sedm nebo taky čtrnáct“. Netušila jsem, o čem mluví. Počítat tedy moc neumím, ale v té místnosti byla jen vetka, pán, panička a já. To tedy snad mohla spočítat, ne? Tolik nás tam zase nebylo! Že by byli veterináři slabší v počtech?
Páníčci byli rádi a říkali, že  těch sedm by stačilo, hlavně nějaké pěkné holčičky. Co to plácali netuším, ale oni mívají divné nápady. Hlavně, že mi dávali i nadále vybrané lahůdky. Jenže to břicho! Lidi a psi, to jste neviděli, jaké mě rostlo břicho! Já už skoro nemohla běhat. Už mě nic nebavilo. Ve vodě (kam sice nechtěli, abych lezla, ale občas jsem jim tam utekla) to břicho tolik netížilo. Ale vylézt z vody už bylo těžké. Jednou mi dokonce pán musel pomoci. Taková potupa, to se mi naposledy stalo jako malému štěněti!

Pak už jsem se jen ploužila a funěla. I jíst mi přestávalo chutnat. A to si na mě ještě vymysleli měření teploty. To vás chytnou a nějakou tyčinku zastrčí pod ocásek. Pak jí vyndají a mudrujou. Tuhle v sobotu začli nadšeně a starostlivě kolem mě poskakovat a povykovat, že už to bude. Co zas má být! Že chudákovi mně nedají pokoj. No ale v noci jsem byla nějaká divná, nervózní. Chtělo se mi pořád ven, vyvenčit a hrabat. Potřebovala jsem vyhrabat a upravit díry venku pod švestkou, pod zlatým deštěm a u plotu. Pak zase dovnitř, do bedny. Tam mi srovnali deky, ale špatně. Tak jsem je taky přehrabala. Pak zase ven. No musím uznat, že byli ohleduplní a celou noc ke mně vstávali, pouštěli mě, hledali mě venku, urovnávali domácí pelech, který jsem zase hned shrabala. Druhý den panička vstala brzy, vyvedla mě vyvenčit do parku. Mě se ale na procházku nechtělo. Jen jsem udělala potřebu, zkontrolovala kočky a pádila domů. A zase, celý den na zahradu, domů, hrabat venku, hrabat doma, na zahradu, hrabat…. Nakonec jsem si tak našlapala hlínu do pacek, že mi musela panička vystříhat chlupy mezi prsty, protože jsem je měla zcuchané a slepené, plné jílu. Ti lidi jsou nějací divní, to vám nepřeju slyšet, jak ta nadávala!

Celý den jsem funěla a byla nervózní. Panička byla taky nervózní, ale funěla kupodivu míň. Většinou je to naopak, ona funí, já jsem v klidu. Večer usoudili, že si chvíli zdřímnou, když se mnou minulou noc lítali. Já byla celkem v pohodě, nějak ten neklid zmizel a já jen čekala něco velkého. Jenže oni to nevěděli! Když usnuli, tak to začalo. Trochu mě bolelo bříško a měla jsem pocit, že musím tlačit. Ale věděla jsem, že to není na venčení. Párkrát jsem zatlačila a v ty chvíli ze mě něco vyklouzlo. Hele, štěně! A nějaké zabalené! To musím honem vybalit. Prokousla jsem ty obaly a zjistila, že to je přivázané k nějakému hnusu. Tak jsem ten provázek taky ukousla a ten hnus radši sežrala. Štěně se mi líbilo, tak jsem ho lízala a čistila. Za chvíli znovu totéž. Zase jsem musela tlačit a zase se tam objevilo štěně. Kdo je tam pořád dává, když jsem tu sama? No při pátém vzbudil páníček děda moje páníčky, že tam něco kníká. To ne já, to štěňata! Panička mi hned začla urovnávat pelech, aby nebyla štěňata na dřevě (jako by jim to vadilo, byla tam od začátku), začala je počítat. Brala mi je, ale to mi bylo jedno, protože jsem zase musela tlačit. Panička štěňata počítala, vážila a vykřikovala: „Kluk, zase kluk, ještě jeden kluk, pět štěňat a samí kluci... Snad tam ta holčička ani nebude.“ Pak šlo šesté, zase kluk. Mezitím se přišla podívat mladá panička a taky se ptala po holčičce. Holka jsem přece já, ne? Nakonec se objevilo sedmé štěně a panička vykřikla „Sláva, aspoň jedna holčička“. 

Štěňata jsou fakt zajímavá. Prozkoumala jsem je, olízala a pečlivě očichala. Nevím, kdo mi je podstrčil, ale asi už budou moje. Představte si, oni se mi potvůrky hned přisály k cecíkům a pily.

Tak je olizuju, masíruju bříška, dávám pít. To by jedna nevěřila, co je s mrňaty práce. Páníci mi podstrojují, to musím uznat. Masíčko až pod nos, med s vápníkem, sladký tvaroh. Nejdřív jsem nevěděla, jestli vůbec můžu z bedny ven. Aby si zas někdo ta štěňata nevzal. Pak jsem pochopila, že mi je asi nechají. Stejně si je radši hlídám.
Chodí kolem spousta lidí a koukají a ňuňají. Ale panička je na mé straně, nikomu cizímu nedovolí se v mých štěňatech hrabat. Ona vám snad taky umí hlídat! Sama miminka občas bere, prý zvážit, nebo pomazlit. Pán taky. A mladé paničky. Svým lidem věřím a dovolím jim to. Byla se podívat i kamarádka jezevčice Dorka, co bydlí s mladou paničkou jinde, ale trochu k nám patří. Moc ji to zajímalo. Pokud koukala jen z povzdálí, tak jsem jí to dovolila. Jak strčila nos do naší bedny, vysvětlila jsem jí pořádně, že to tedy ne! Nebojte se nekousla jsem ji. To nedělám a Dorka porozuměla i malému chňapnutí. Od té doby se chová slušně, tak ji ráda vidím. Dokonce jí nechám něco sníst z mé misky a šla jsem se s ní proběhnout i na zahradu. Ale ke štěňatům zatím nesmí. Ostatně už se vracím k normálnímu životu. Dojdu si zkontrolovat, co se venku děje, aby si kočky nedovolovaly a aby všichni slyšeli, že tu pořád jsem.

Prý ještě děti budou muset pojmenovat. Já si je poznám i beze jména, ale lidi musí mít všechno označené a pojmenované. Nejmladší panička přišla s nápadem, že jsou jako nějací Weasleyovi z knížek o Harry Potterovi. Neznám, ale doufám, že to jsou slušní lidé. Aby mi děti nepojmenovali po nějakých lumpech. Tak máme zatím Billa, Charlieho, Percyho, Freda, George, Rona a Ginny. Mně je to jedno, děti jsou hodné, dobře jedí a moc nekřičí.

Jediné, co mi vrtá hlavou je, jak se k nám dostaly. Že oni v tom mají prsty ti chlapi z Třeboně?! Nojo, holky, na chlapy bacha!

 
Obrázek...
image030.jpg
 
Poslední novinky
 
Oblíbené
 
 
Menu
Domů
Naši psi
Chovní psi z naší CHS
Výstavy a zkoušky
Odchovy
Úspěchy našich odchovů
Vyprávění
Různé informace
Program SR-Lov
Odkazy
English Info
Fotogalerie
Napište nám
O nás

 


Tercius - Flat Coated Retriever
Design by cmslounge     RSS