Ája (7) Tisk E-mail
Napsal/a Eva   
aneb jak jsme se stali chovateli

Tedy abych to upřesnila, chovateli ve smyslu, že svého psa občas chováme na klíně, jsme už léta. Ale opravdový vrh čistokrevných pejsků s průkazem původu od výborných rodičů, to se mi po 30 letech tužeb stalo poprvé.

Jak jsem psala, dalmatinka Korinka nebyla chovná. Jeden vrh měla, ale protože nejsem pro množení pejsků, kteří jsou sice báječní, ale přece jen mámě chybí 8 zubů, tak jsme tím skončili. Beky měla pocit, že by štěňátka sice moc chtěla, ale muselo by se to obejít bez ženicha. Tak až Ája splnila mé chovatelské sny.

Porod zvládla z větší části sama. My jsme jen novorozená štěňata zvážili a označili barevnými bavlnkami. Dalmatiny od sebe celkem poznáte. I když se rodí skoro bílí, nějaký kousek barvy na čeníšku nebo oušku je odliší. Flet je černý čertík, bez jediného znaku. Jediná fenečka by se značkovat nemusela, ale když už jsme byli rozjetí, tak svůj oboječek dostala taky.

P1020701.jpg

První dny se Ája od štěňat vůbec nevzdalovala. Sice jsem jí pravidelně měnila prostěradla v porodní bedně, ale spíš kvůli jejím očistkům. Štěňata očistila dokonale. A tak jediná práce byla mrňousky denně vážit, jak přibývají. Protože jich bylo 7, což je počet na fletí mámu naprosto přiměřený, přibírali dobře. Dva týdny člověk jen pozoroval. Velké hemžení, když se máma objevila a polohy ve spánku, když zrovna nejedli.

Za dva týdny proloupli očka. Nejprve to byl pohled námořníka po flámu. Z polootevřené štěrbiny hledělo poněkud nezaostřené, lehce nevrlé a hlavně zcela nepřítomné oko. Později začalo zaostřovat a dostávat zvědavý výraz. V té době začalo každé štěně zjišťovat, že existuje nejen máma, ale i jacísi jiní pejsci stejné velikosti. Aha, sourozenci! Nejprve si zkoušeli vzájemně dumlat tu nožičku, tu ocásek. Ale na rozdíl od mámy, z toho druhého se žádné jídlo nevydolovalo. Ani z lidských prstů nic neteklo, ať sáli jak mohli.

Postupně pejsci zjistili, že mají nožičky. Což o to, na odstrkování je používali od narození. Ale ono se na nich dá i stát! Pravda, zpočátku je to stání takové nejisté, vachrlaté, klátivé až vratké. Občas se udělá krok a štěňátko se překulí na záda a mává zoufale nožičkama, které nechtěly poslouchat. Pak se ale zapře, vzmuží a vydá se na dalších pár centimetrů pouti do velkého světa.

P1020834.jpg

To už jsou jim skoro 3 týdny. Jenže někteří se nacpou více a přibývají rychleji, jiní jsou drobnější. Proto začneme přikrmovat. Nejprve se vezme mistička, do které se naředí mléko Tatra, přidá trochu medu. Pak se vezme miska a štěně. Štěně se položí k misce a prst se namočí do mléka. Co to je? Je to dobré? No zkusit by se to dalo. Strčí čumáček do mističky. Šplouch, štěně to neodhadne a hlava mu upadne do misky. Prská a frká mlíčko z čeníšku. To musíš do tlamičky a jazýčkem, moulo! Tak znovu. Opatrně…Tááák. Ono to jde! S dopomocí prstu se štěňátko trefí do misky a začne se živit. Správně, mlíčko jsme zvládli, ale toho má máma dost. Teď zkusíme něco jiného. Vezmeme dobře umleté drůbeží maso, které převaříme. Smícháme pár piškot s mlékem a přidáme vařené maso. Tak a budete to jíst? Budou! Najednou ten nejdrobnější zjistil, že tady se opravdu nadlábne a nemusí se prát o mámy struk. Pořadí podle váhy se začíná měnit. Krmit v bedně je nejde, přece jen je pak maso všude. Vylovíme štěňata a rozestavíme na deku. Za chvíli vidíme jen 7 hřbetů a zadečků, hlavy jsou v jedné mase zabořené v pekáči.

Pochopitelně rostou. Už jsou jim 4 týdny a porodní bedna jim začíná být malá. Ve vstupu jsme již dvakrát zvyšovali bariéru a přidávali prkna. Když i přesto první parašutisté zlezli ohrádku, spadli a brečeli, protože nevěděli, co se stalo, bylo rozhodnuto. Musí do ohrádky. Ohradili jsme kus předsíně – verandy, takže vznikl prostor něco přes 3x2 metry. Někde byly zábrany přirozené, jako třeba zeď, jinde jsme museli nainstalovat ohrádku. Na ležení jsme jim dali na jeden konec otevřenou porodní bednu na druhý konec matraci a deku. Představovali jsme si, že budou v bedně spát. Omyl! Brzy si z ní udělali apartní záchůdek. Nicméně obešlo i na prostor mimo bednu a tak jsme byli nuceni uklízet, kdykoliv to bylo možné.

P1020853.jpg

Ve věku kolem 4 týdnů si začali všímat, že je i něco jiného než máma a sourozenci. Lidskou ruku znali už od narození. Hladili jsme je a brali do ruky pravidelně. Ale teprve teď si nás začali všímat. Nejprve ochutnat. Nic z toho neteče! Ale na druhé straně je to tu, když se dává maso. Tak to s jídlem určitě souvisí! A dokáže to hladit. To je skoro tak příjemné, jako když máma líže. A hele, dá se do toho kousat. Nojo, už máme zoubky! A tak nastává fáze seznamování s člověkem. Máte tu čest být prvním člověkem, který štěněti ukáže lidský svět, ve kterém stráví celý svůj další život. Ta zodpovědnost! Ta krása! Můžete pomuchlat v náručí tvorečka, který bude společníkem sice někoho jiného, ale kousek vaší lásky si ponese celý život.
Od pátého týdne jsou největší zálibou štěňat lumpačiny. O nich snad příště.

Aktualizováno ( 6. červenec 2008 )
 
Obrázek...
image049.JPG
 
Poslední novinky
 
Oblíbené
 
 
Menu
Domů
Naši psi
Chovní psi z naší CHS
Výstavy a zkoušky
Odchovy
Úspěchy našich odchovů
Vyprávění
Různé informace
Program SR-Lov
Odkazy
English Info
Fotogalerie
Napište nám
O nás

 


Tercius - Flat Coated Retriever
Design by cmslounge     RSS